Troufnu si navázat na svou loňskou tradici a pokusím se zpětně zamyslet nad letošními Horami (alias „Expedici Děsná Antarktida“) z pohledu jejich hlavního vedoucího.

Hory se sice konaly o jarních prázdninách, ale pro nás, jako vedoucí, už však de facto začaly dávno předem. Věcí, které bylo třeba přichystat a připravit bylo na desítky, od jídla, auta, programu až po vymyšlení stylu, jakým se letos budeme učit lyžovat.

Troufnu si říci, že oproti loňskému ročníku jsme letos měli Hory připravené až do neuvěřitelných detailů. Ovšem, jak mi došlo na místě příprava není to hlavní – vždy záleží hlavně na tom, jaká se na místě sejde parta lidí, jak si spolu rozumí a jak dokáží ke společnému dojmu z hor přispět. Jak vedoucí, tak členové.

Co se povedlo
Začnu tím, co si myslím, že se na Horách vydařilo.

Kladně hodnotím zpětně dva hlavní pilíře hor – běžky a lyže. Co se týče běžek, myslím, že první výlet na ně byl fajn, a se špatným počasím na druhém výletě jsme nemohli nic dělat – leda tak výlety zkrátit, což jsme nakonec udělali (i když někeří v první skupince blouznili o návštěvě Polska a tamním „Telefonním Dialogu“ :-). Co se týče lyží, tak velmi kladně hodnotím jednak to, že měla letos každá skupinka své vlastní dva vedoucí, jednak to, že jsme na den opustili poněkud ohraný svah na Černé Říčce a vydali se na Špičák, a hlavně to, s jakým zápalem se většina z mužstva (promiňte, dámy, budu používat tento pojem, neboť psát „ženstvo“, či případně „mužstvo i ženstvo“ mi přijde divný) do lyžování pustila a jak se všichni zlepšovali. Což jsme na závěr, možná trochu neuváženě, ocenili rozdáním možná až příliš velkého množství diplomů.

Velmi se mi také letos líbilo, jak fungovaly služby. I když si mnozí z vás stěžovali, že úvodní večer byl úplně o tom samém, co loni, za sebe jsem moc rád, že proběhl tak, jak proběhl – jednak jsme měli příležitost dohodnout se na pravidlech a fungování nejen služeb společně a spoustu věcí, které loni nefungovaly, jak měly, vychytat, a jednak, i když se to nemuselo zdát, z něj vzešlo hodně skvělých nápadů, které by nás, jako vedoucí, třeba vůbec samotné nenapadly, a se kterými přišly různé osoby z řad mužstva (tak např. svělý nápad označit budníky v lyžárně jmény, nebo dělat 10 kliků za sprostá slova, a další).

A co mne potěšilo nejvíce bylo to, jak v průběhu Hor služby samotné fungovaly – ještě se mi snad nikdy nestalo, že bych musel nějakou službu o půl jedenácté vyhánět z kuchyně, aby už přestala pracovat a šla spát (Myščina služba to dokázala) nebo že bych se mohl na vedoucího služby zcela absolutně spolehnout ve starosti o kotel (Ronaldo). Taky jsem letos snad nikdy nezakopnul o nějaké pohozené lyžáky v chodbě a v kamnech bylo vždy čím topit. Fakt díky, to bylo bezvadný!

Myslím, že vydařenou složkou hor bylo letos i zázemí – a v této souvislosti bych ještě jednou rád poděkoval Dakotovi za odvoz věcí, Australanovi za zařízení auta a Štěnici za skvělé, domácí a neinstantní, jídlo.

Program
Zvláštní kapitolu věnuju programu na Horách. Vidím zde totiž jistý paradox – ačkoliv si myslím, že se jednotlivé jeho části vyvedly pěkně, v součtu bych příště program dělal asi jinak.

Ale popořadě:

  1. Konečně se nám povedlo zorganisovat hory bez kasína :-) Některým to bylo možná líto, ale myslím, že Markétina hra Romeo a Julie byla zajímavou a celkem vyvedenou náhradou. Stejně tak Muffovo Riskuj! bylo hrozně fajn, a určitě má na Horách své místo, i když já sám bych asi volil otázky do hry trochu jinak.
  2. Náboj a jiskru dodala horám určitě etapovka (na které jsem se, abych se přiznal, takřka nepodílel, ačkoliv jsem byl šéfem celé akce :-). Dovolila nám totiž nebýt pouze „na Horách“, nýbrž se účastnit i něčeho většího – expedice na Antarktidu – a jak už to tak bývá, v rámci toho zachránit svět, nebo alespoň jeden kontinent. Bezvadné bylo rozhodně propojení etapovky s jídlem, a z etap hodnotím kladně zejména etapu Vrtulník.
  3. Mým osobním příspěvkem k programu letošních hor byly projekty. Hodnotit jejich úspěch je asi třeba jeden od druhého, přičemž já mohu mluvit asi pouze o tom našem, o Závěji. Troufnu si říci, že se nám během těch dvou večerů v minimu času a v pár lidech podařilo vytvořit časopis, za který se rozhodně nemusíme stydět! Přičemž nasazení, s jakým se do toho Jíťa, Myška, Beast i Kámen vrhli, mě nadchlo! (trochu reklamy – Závěj si stále můžete přečíst v klubovně na nástěnce!). Jsem si ovšem vědom toho, že náš projekt nebyl jediný, a že mnoho ostatních vedoucích se mnou toto nadšení z projektů zdaleka nesdílí.
  4. Ještě bych se rád zmínil o upírech – ta hra je hrozně fajn, ale aby stála za to, vyžaduje absolutní zatemnění chaty. A to zatemnění vyžaduje nasazení od všech přítomných. A pokud si místo toho válela polovina účastnictva šunky ve společenské místnosti (a místo přiložení ruky k dílu se pouze hlasitými výkřiky dožadovala začátku hry), nelze se divit, že jsme si upíry zahráli jen dvakrát – a samotného mne to mrzelo.
  5. Za sebe jsem si však nejvíce užil závěrečný večer – jednak scénky byly moc fajn (zejm. scénka „pravda o ztroskotání vrtulníku byla nezapomenutelná), následné hraní deskovek taky, a vysedávání s kytarou až do jedné do rána bylo boží!

No, teď jsem nás pochválil, tak teď trochu té slíbené kritiky. Na čem jsme se i s ostatními vedoucími, když jsme se o tom po Horách bavili, shodli, bylo to, že jednotlivé části programu byly super, ale že dohromady toho bylo příliš mnoho – tak, že jsme pro jedno nestíhali druhé – často se stávalo, že se např. služby mlátily s programaem, jednotlivé programy se sebou navzájem – lyže s programem či se službami – a  že jsme kvůli tomu možná měli málo času na to sednout si, zahrát si Bang!, popovídat si, uklidit večer pořádně kuchyň :-).Budiž to poučením pro příště, abychom toho dělali méně, ale pořádněji.

O lidech
Pro mne byly však Hory hlavně skvělou příležitostí dozvědět se něco o nás, jako o oddíle, jako o skupině, a také o jednotlivých lidech, se kterými jsem ten týden strávil. A nebyl to ani program, ani lyže, ani běžky, z čeho jsem býval nejvíce nadšený, nebo naopak zklamaný, ale byli to právě lidé a jejich chování k sobě navzájem, které můj celkový dojem z hor nejvíce ovlivnilo.

Byli lidé a byly situace (a zde si troufnu i zcela konkrétně jmenovat), ze kterých jsem byl na místě potěšený, ne-li přímo nadšený. A to vždy, když jsem viděl, že se někdo k němomu jinému chová hezky, šlechetně, když jsem viděl nějaký dobrý skutek, no, prostě, asi víte co mám na mysli. A v této souvislosti bych rád zmínil Kámena, kterému jsem snad za celé Hory nemusel cokoliv vytknout, pak všechny, kteří byli na mém projektu (Beast, Kámen, Myška a Jíťa) za jejich nasazení a nadšení pro věc, pak Ronalda za to, jak zodpovědně přistupoval ke každému úkolu, který mu byl svěřen (a nešlo jen o kotel), rovněž Sylvu za skvělé vedení své služby a Myšku ještě za smysl pro detail,  a vůbec obecně děvčata ze 105. oddílu, neb si nepamatuji na jedinou situaci, kdy by s nimi byl kříž, Utona obecně za důvtip a skvělé postřehy. A tím netrvdím, že nikdo z těch ostatních, o kterých jsem se tu nezmínil, mi v průběhu hor nedělal radost, a nestálo by za to jej pochválit – to bych jim křivdil (!) – ale zejména tyhle osoby jsem si zapamatoval.

No a pak byly i situace, které mne naopak mrzely a zklamaly, a kdy jsem měl pocit, že „to nemá cenu“. Sem patřil zejména odjezd nováčka, neboť, ať byl, jaký byl, ať byl třeba rozmazlený či ubrečený (to nevím!) si myslím, že k nováčkům je třeba chovati se jinak, a je třeba starati se o ně, než si zvyknou. A pak mám pocit, že jsou u nás, zvláště mezi některými jedinci, zakořeněné určité vzorce chování, které by ve skautském oddíle neměly vůbec co dělat, kdy se k sobě nechováme kamarádsky, čestně a šlechetně, ale kdy jsme na sebe naopak „jako psi“, člověk člověku vlkem, jak kdysi někdo pravil, děláme si podrazy a naschvály a našim jediným zákonem je, že „silnější vítězí“.

A nebudu zde takto veřejně psát, o koho jde, protože mi to přijde blbý a myslím, že ti dotyční si toho jsou vědomi, a jen prozradím, že všichni začínají na M, a vzkážu některým ostatním, kteří se často pak nechají strhnout a k takovému nepěknému chování se přidají (a to ačkoliv o nich vím, že v jádru jsou dobří kluci), že tudy cesta nevede, a že provozovat skautskou činnost, o kterou nám všem jde, hrát hry, jezdit na lyže, tábořit v lese, sjíždět řeky, zpívat s kytarou u ohně, to nejde bez toho, abychom se na sebe mohli spolehnout a mohli si navájem věřit, a mezi lidmi, kteří si navzájem lžou a ubližují a nemají se rádi, to není možné – a že je to právě čestné a rytířské chování, které dělá skauta skautem. A až vedle toho jsou to dovednosti jako např, to, že umím rozdělat oheň nebo zacházet se sekerou či nožem.

Závěrem

Sečteno a podrtženo si však myslím, že se letošní hory povedly – celkově jsem z nich odjížděl s dobrým pocitem a těším na další ročníky, kdy je určitě zase o něco posuneme, zlepšíme nebo třeba zcela změníme, a nepojedeme na hory, ale třeba do Austrálie k moři učit se surfovat.

Me2d