Kdo se výpravy zúčastnil, ví, že nedopadla úplně tak, jak byla naplánována. Jaká tedy byla?

V pátek jsme přijeli Student Agency (výběr čtiva některých mě opravdu vyděsil…) do Karlových Varů, kde jsme se prošli po Kolonádě a hlasovali o nejchutnější pramen. Tuším, že vyhrála Rusalka, ale nejsem si jistý – papír s výsledkem jsem někde ztratil. Možná to byl také Václav II. nebo Karel IV, nevím. Pak jsme sedli na autobus č. 1 a dojeli do Tašovic, kde jsme se ubytovali ve skautské klubovně přístavu Orion, zahráli nějaký ten fotbálek a kolem třetí ráno již i poslední z nás (viďte, Chálo a Světlucho) šli spát.

V sobotu, poté, co dorazil Kreveta, jsme vytáhli dvě pramice, jednu kánoi, hromadu pádel a vest a vyrazili na Ohři, která skautům teče rovnou za zahrádkou. Upřímně, tentokrát to nebylo nic moc. I po překonání prvotních obtíží s mužstvem (většina byla na vodě poprvé), které moc neumělo pádlovat, a když umělo, tak velice nesynchronizovaně (což se ovšem, musím říci, postupem dne velmi zlepšovalo) a po pokusném zalepení díry, jejíž přítomnost jsme zjistili v jedné z lodí pár minut po vyplutí, se situace příliš nezlepšovala. Naše cestovní rychlost se blížila rychlosti rozbitého trabantu tlačeného do kopce želvou.

Nejen, že jsme nabrali kdejaký šutr a každou chvíli uvízli na mělčině, nejen, že zadáci Me2dovy/Krevetovy posádky půlku času nedělali nic jiného, než že vylévali vodu, která do lodi přitékala, ale v sobotu večer se do druhé pramice, řízené Blechym, podařilo udělat takovou díru, že nebylo možné pokračovat dále. Na Ohři bylo totiž ten víkend více kamenů, než vody – podle jednoho místního chataře klesl stav vody za posledních 14 dní asi o 30 cm. Přespali jsme tedy před Radošovem na vodáckém tábořišti Na Špici. Veliký dík patří Kotimu z přístavu Orion a jeho neznámému kamarádovi, kteří si pro lodě ještě ten večer přijeli a odvezli je zpět skautům do Karlových Varů. Večer jsme si každopádně udělali pěkný ohýnek a povyprávěli pár historek (hlavně ta o klíči zlomeném zimou na základě Modrá Hvězda v Tanvaldu byla skvělá). Mišve, Šalina a Vojta v sobě objevili skryté předpoklady k výkonu kovářského povolání, když překovali vidle na opékání buřtů do zajímavého, leč poněkud neužitečného kovového zkroucence.

V neděli ráno nás opustil Blechy, a my zbylí jsme se vydali dojít pěšky to, co jsme nestihli dojet na lodích. Cestu jsme si krátili hrou „Na Honbra“, která vyžaduje velkou sebekontrolu, a při které je zakázáno vyslovovat slova „ano“, „jo“ a „ne“. Vyhrál Mára s 25 životy, na celé čáře prohrál Žéňa s 1 životem. Fotbalové hřiště ve Vojkovicích právě hostilo zápas SK Vokovice proti dalšímu místnímu týmu, takže jsme si sice nezahráli, ale zato viděli fotbalovou podívanou. Cestou do Stráže, odkud nám jel autobus do Prahy, jsme si zpestřili hraním Dračího doupěte (PJ Me2d/Marek, hráli Světlucha, Žéňa, Šalina). Šalina umřel, Světlucha se nakazil nějakou ošklivou nemocí a Žéňa skončil v porodnici. Chála také vylovil z řeky chemický záchod. Do Prahy nás odvezla stará Karosa, která sice postrádala horkou čokoládu a denní tisk – servis Student Agency, ale také měla svou poetiku.

Proč to dopadlo tak, jak to dopadlo?
Na vině byly hlavně dvě věci:
1) Velice nízký stav vody (ještě ve čvrtek byl na Ohři měřen téměř dvakrát větší průtok, než v sobotu)
2) Křehkost laminátových lodí a jejich ponor – je-li takto sucho, drhnou pramice hodně o dno a je velká šance, že se v nich udělá díra

A poučení pro příště?
1) Jet na vodu v dubnu či květnu, kdy bývá více vody
2) Naplánovat náhradní akci a na vodu nejezdit, je-li jasné, že bude sucho.

I přes to, jak neslavně naše plavba skončila, si však myslím, že výprava byla místy docela fajn, hlavně díky tomu, že jsme se opět měli možnost vidět a že bylo fajn (až na pár excesů) tam s vámi být. Také chci poděkovat Krevetovi za to, že s námi jel, a doufám, že si to alespoň trochu užil.

Me2d