Tábor 2014 – Lužnice

29.6. – 5. 7. 2014, Stowosm

Zkusím se zpětně ohlédnout za letošním táborem, nicméně už nyní (v září) mi to přijde hrozně dávno, co tábor byl. Tak uvidíme, jak to půjde.

Den 1.: Praha – Suchdol nad Lužnicí – vyrážíme

Začalo to v klubovně. Sešli jsme se tam v neděli ráno, abychom si nabalili věci do barelů, naložili lodě na vůz pana Zahradníka, a pak se po skupinkách rozprchli po městě shánět různé potřebné věci – někdo kotlík, někdo provázky, někdo zase něco jiného… Sraz jsme měli na hlaváku, kde jsme již nasedli na vlak a fičeli směrem na jih, do Suchdola nad Lužnicí.DSCF8969V Suchdole nás přivítala Vodácká základna, kde jsme se utábořili, a služba, kterou ten den mělo vedení, se rovnou pustila do vaření večeře. Zde se sluší zaznamenat, jakým způsobem byly letos organizovány služby – na každý den měla službu vždy jiná družina, přičemž za družinu se pro tyto účely považovalo i vedení. Nu, a na družině bylo vše, co se týkalo jídla – jídelníček naplánovat, potraviny nakoupit, rozdělat oheň a jídlo i uvařit. A myslím, že to bylo letos celkem povedené, a spoustu jsme se tím naučili.

Den 2.: Suchdol – Majdalena – přitáhnout! odlomit! přitáhnout!

Nicméně zpět do Suchdola. Byli jsme nemile překvapeni pohledem do Lužnice, jak málo se v ní nacházelo vody. Ovšem ani to nás neodradilo (upřímně, jak by mohlo, když jsme ten tábor tak dlouho plánovali) od toho, abychom se další den nalodili na naše tři pramice, a vyrazili. Jaké byly posádky? Pokusím se na to zde rozpomenout: na žluté lodi Hodor byl kapitánem Muff, lodníky pak Ronaldo, Kámen, Tomáš a Májka. Zelenou loď Mylady kapitánoval Kreveta, s posádkou ve složení Šaryna/Mišwe, Milan/Rajská a Adam. Nu a na červené Eleanoře se plavili kapitán Me2d, dále pak lodníci Chála, Milan/Rajská, Mišwe/Šaryna a Kuba. Admirálem celé flotily jsem pak byl já, Me2d.

Tak to by bylo ke složení posádek a k hodnostem. Plavba byla různorodá. První den jsme nejeli daleko, čekal nás jen poměrně krátký, nicméně velmi klikatý úsek mezi Suchdolem a Majdalenou, kde jsme se utábořili. Řeka zde stále někam zatáčela, a tak si kormidelníci pořádně zamakali a háčci se naučili výborně přitahovat a odlamovat. Mně se to tedy moc líbilo, jiní kapitáni pokud vím tak nadšení nebyli – je fakt, že otáčet takovou pramici, to je něco jiného, než se plavit po podobném úseku na podstatně kratší a ovladatelnější kánoi.DSCF8981V Majdaleně jsme zakempovali na tábořišti, kde jsme si rovnou zahráli fotbal (s trojnožkami z pádel), Draci skočili do místního obchůdku nakoupit, a jinak mi již jen utkvěl v paměti náš přístřešek zbudovaný z pramice a dvou plachet. Docela ten týden pršelo, takže se pod širákem moc spát nedalo – ne, že by z nebe padaly nějaké nepřetržité provazy vody, spíš vždycky jednou za pár hodin sprchlo.

Den 3.:  Majdalena – Lužnice – komáři na Staré řece a procházka po rybníce Rožmberk

Další den nás čekalo důležité rozhodnutí – zdali se dále vydáme po Nové řece, která slibovala dostatek vody, za to poměrně nudnou „pádlovací“ projížďku po oleji, nebo po Staré řece, kde o romantiku nemělo být nouze, nicméně vzhledem ke stavu vody byly vyhlídky na hladké proplutí poněkud nejisté. Nechalo se tedy hlasovat, což jasně vyhrála Nová řeka, pročež se z rozhodnutí admirála Me2da (tedy mne) jela nakonec řeka stará. Pokusím se to nejprve objektivně popsat. Na jednou stranu se skutečně jednalo o romantickou projížďku starými lesy, kdy jsme po cestě nepotkali téměř žádné stopy civilizace – řeka byla velmi malebná, pluli jsme v krásných meandrech a zákrutách, a vodáků zde taky moc nebylo. Na druhou stranu nás trápila neskutečná hejna komárů, neustálé mělčiny, kmeny ležící přes hladinu či jiné překážky, kvůli kterým se muselo z lodi stále vysedat a obtížná místa přenášet.

Tolik k objektivnímu popisu – subjektivně se to každému zamlouvalo jinak. Mně se to například líbilo hodně a rozhodnutí jsem nelitoval, pár dalších takových tam taky bylo (zvláště ke konci), jiným ta hejna komárů snad vysála ze žil všechnu dobrou náladu a nadávali, až hanba.DSCF9018Nicméně pokud byla Stará řeka rozporuplným zážitkem, jako krásné vysvobození z jejich neustálých meandrů a bažin plných komárů připadl na její samotný závěr rybník Rožmberk – největší rybník v Čechách, který je mimo jiné i známý tím, že je v něm poměrně mělko – takže se velkou část cesty, od ústí Staré řeky až tak do třetiny rybníka, dalo bez problémů jít podél lodi po kolena ve vodě. Kreveta, kterého jinak občas během předchozí cesty jeho posádka proklínala, se například „zapřáhl“ do lodi a svou posádku po rybníce táhnul, a i jinak si s ním myslím kluci užili dost srandy, takže to všechno dohromady dávalo poselství – abychom si mohli naplno užít dobrých věcí, musí být dostatečně vyváženy těmi špatnými. Jing a jang, den a noc, teplo a zima, znáte to. Spolu s mraky a krásně svítícím sluncem pro mne, a věřím, že nejen pro mne, byla procházka a projížďka lodí po rybníku Rožmberk jedním z nejkrásnějších táborových zážitků, a jsou z ní i krásné fotky.DSCF9001 Když jsme se dostatečně na Rožmberku vydováděli a přenesli jeho vysokou hráz, čekal nás již jen krátký úsek cesty do tábořiště Lužnice. Tam jsme se utábořili, na ohni si udělali buřty a šli spát.

Den 4.:  Lužnice – Veselí – za gulášem a bratrem Mouchou

Další den jsme nejeli daleko, cílem cesty bylo Veselí nad Lužnicí. Moc si z toho dne nepamatuji, snad proto, že na mne padl nějaký neuvěřitelný splín, a moc jsem dění okolo sebe nevnímal. Pramici jsem nechal kormidlovat Mišweho, kterému to docela šlo. Ve Veselí jsme si domluvili přespání u skautské klubovny, která se nacházela kousíček od soutoku Staré řeky a Nežárky (do níž se kus nad Veselím vlévá Nová řeka). Utábořili jsme se na skautském pozemku a v kuchyňce skautů se Kreveta spolu s Draky postaral o parádní večeři – výborný hovězí guláš, který nás při předchozích dnech spíše improvizovaného stravování nadchnul. A ten večer byl celkově fajn.DSCF9048Do klubovny svého oddílu nás nechal nakouknout bratr Moucha, vůdce oddílu z Veselí, který nás přišel zkontrolovat, a kluci nestačili žasnout – celá stěna klubovny byla pokryta městečkem a krajinou s postavičkami ve stylu divokého západu detailně vymodelovanou z krabiček od cigaret – stejně tak jsme si zapařili Mouchou vlastnoručně naprogramovanou hru „Skaut milionářem“ (moc nám to nešlo, ve znalostech zvířat na tom asi skutečně nejsme nejlépe J), a pak jsme si spolu s Mouchou ještě zapěli starou trampskou píseň Vlajka. Když nás Moucha opustil, ještě jsme se s pár otužilci šli vykoupat do Lužnice, chvíli se ohřáli u mohutného ohně, a pak na kutě.

Den 5.:  Veselí – Tábor – pádlujeme jako smyslů zbavení

Další den byl ve znamení pádlování. Stanovili jsme si cíl dojet do Tábora, a rozhodli jsme se mu podřídit vše. V kombinaci s tím, že ten den byly na programu spíše stojaté vody, s mnoha jezy na přenášení či skoníčkování, se toho ten den tolik zaznamenání hodného asi nestalo. Oběd jsme měli v Soběslavi, a jinak jsme skutečně spíše celý den pádlovali.DSCF9056Večer jsme dorazili na základnu Lužnická plovárna v Táboře. Zde již tábořili nějací skauti (nevím odkud), byli to vodáci, a upřímně, byli tak trochu zvláštní. Chála, Kreveta a další pak způsobili večer malý skandál, kdy se s místní kuchařkou domluvili, že jim půjdou postrašit jejich děti – moc jim to ovšem nevyšlo, a když pak ještě dostali ohromně seřváno od jejich vedoucí, která o celé akci nevěděla, byla na ranním nástupu (prvním, který jsme na letošním táboře měli) našemu oddílu a slečně kuchařce udělena veřejná důtka. Trochu jsme jim asi taky nabourávali táborový rytmus, neboť v době, kdy jejich oddíl měl nástup, my jsme se ještě váleli ve spacácích na place, a v momentě, kdy jsme my snídali, oni už si připravovali oběd – čímž jsme si taky uvědomili, jak se nám po celý tábor neustále dny natahují – každý den jsme přijížděli později, večeřeli později, a tudíž i vstávali později, snídali později, vyjížděli později, obědvali později, přijížděli později atd. atd. Ale nakonec se nám to podařilo nějak srovnat.

Den 6.: Tábor – Matoušovský mlýn – děláme dojem, nahatý kajakář s klikou, první pořádné peřeje

Ten den jsme si udělali odpočinkový – zahájili jsme jej výletem do Tábora. Zde jsme navštívili místní podzemí, pak jsme si dali rozchod (a tudíž dali vydělat mnoha místním cukrárnám a jiných obchodům), kolem třetí odpoledne jsme si dali na Lužnické plovárně oběd, potkali se tam se správcem základny Bobrem (který nás zkasíroval a doporučil nám k návštěvě skautskou mohylu po cestě) a pak jsme vyrazili. Od Vrta jsem se později telefonicky dozvěděl, že Bobr o naší návštěvě postnul příspěvek na Facebooku základny, tak jej zde přikládám.

Ze čtvrtka na pátek kotvily na naší základně tři posádky skautů ze 108. oddílu z Prahy Proseka. Připluli pozdě večer, pobyli jeden den, prohlídli si město a pluli dál. Bylo to milé, byť krátké setkání, které v mnohém potěšilo. Staré pramice s nejedním šrámem vypovídaly o tom, že mnohé už se svými posádkami zažily. Všichni bez výjimek v záchranných vestách, které už dávno ztratily lesk novoty, zato byly u mnohých doplněny praktickými maličkostmi upevněnými na šňůrkách. A tak byl na palubě stále k dispozici nůž, lanko a kapitán s kormidelníky měl v pohotovosti svou píšťalku na vydávání jasných povelů i v šumění jezů. Posádky disciplinované, když se řeklo nasedat, znamenalo to nasedat, na dotaz ihned jasná odpověď, žádné odmlouvání, to by na lodi znamenalo vzpouru a ta se trestá  Byla radost na ně pohledět, malí říční námořníci se vším všudy. Tak šťastnou plavbu! (zpráva od Bobra, 5.7.2014).DSCF9064Ten den byl, nepočítáme-li splouvání Staré řeky, vodácky asi nejzajímavější. Po obligátním přenesení několika táborských jezů jsme dojeli k dalšímu, o kterém jsme si rovněž mysleli, že jej budeme přenášet. Z blízké budovy se ovšem v tu samou chvíli vydali do šlajsny koupat dva kluci (z nichž jeden byl úplně nahatý). A zatímco jsme tak tahali pramici přes hranu propusti a oni se rochnili pod ní, jeden z nich (ten nahatej) nám navrhnul, že, pokud tu vytáhneme přes jez zpátky nahoru, tak nám pustí vodu a my to budeme moc přejet.

Nejdříve jsme ho měli za magora či ožralu, který si z nás tropí vtípky a chce nám tak akorát do té řeky načůrat, ale když zavolal na někoho k boudě: „Franto, vedle mého spacáku je klika, přines mi ji sem,“ a dotyčný Franta se z boudy skutečně vynořil se zelenou ocelovou klikou, došlo nám, že to myslí vážně. A tak jsme zelenou pramici, která již byla dole, přehodili přes hranu jezu opět nahoru, naskákali jsme do lodí, a tu se již onen nahatý chlapík, o kterém jsme se dozvěděli, že je, stejně jako ostatní přítomní, členem místního kajakářského klubu, chopil kliky, vylezl na jez, kliku zasadil do hřídele a začal točit. Voda se začala valit propustí, a my, za mohutného jásání a výskání a řvaní „hop, hop, hop“, jsme jedna loď po druhé jezem doslova proletěli. Nabrali jsme sice hromadu vody, ale šlo asi o nejadrenalinovější zážitek celé plavby. Věřím, že historka o nahatém kajakáři s klikou vstoupí do oddílové mytologie :-).DSCF9082Ten den jsme ještě překonali několik peřejí – pár menších a jedny větší, ze kterých se dokonce jako memento tyčily zbytky laminátové kánoe, která tudy, jak jsme se dozvěděli od osazenstva blízkého domečku, projížděla včerejšího dne. Neúspěšně. My jsme ale průjezd peřejemi zdárně zvládli (poté, co nám došlo, nebo respektive co nám místní poradili, že se tam nesmíme vřítit jako velká voda, ale vzít to hezky pomalu), a ten den jsme zakotvili na podle mne nejhezčím tábořišti celé plavby – na tábořišti Matoušovský mlýn. Kromě toho, že jsme tam byli skoro sami, tam byla opět i možnost rozdělat si oheň, a celkově to tam bylo velmi romantické. My plachtaři jsme si na noc postavili výbornou konstrukci skládající se z lana nataženého na hříšti mezi držáky na síť, velké modré plachty a čtyř barelů v jejích jednotlivých rozích.

Den 7.: Matoušovský mlýn – Bečice: „Kam tedy plout, když v lodi je díra“

Další den nás opět čekalo několik peřejí, které se nám však staly osudnými. Zelená loď Mylady totiž nevydržela náraz do jednoho z kamenů a protrhla se. A ačkoliv jsme se pokoušeli loď udobřit tím, že jsme celou díru zalepili křížem krážem tesou a bagáž si rozebrali po ostatních lodích (loď Hodor tak skutečně se svým ponorem měla blízko k beatlesácké „Yellow submarine“), nepomohlo to, a tak jsme se, po dlouhém radění a přemýšlení, rozhodli zakončit plavbu v kempu Bečice. Jelikož jsme neměli co do huby, zachránil nás Chála , který svým řečnickým umem vyjednal od vodáků (kteří nám předtím půjčili i tu tesu), několik pytlů polévky a bochník chleba, a tak jsme ten večer strávili na tábořišti Bečice.DSCF9112Koupali jsme sebe, koupali jsme lodě, jezdili na vypůjčeném kajaku (hádejte, kdo dojednal jeho vypůjčení – no opět Chála), hráli jsme volejbal, na ohni si uvařili buřtguláš a takhle „plážově“ jsme strávili poslední odpoledne vodácké části tábora. Akorát večer se u místní hospody konal koncert (poměrně hlučný), nicméně místní country kapela dala k dobru jednu tématickou písničku: „kam tedy plout, když v lodi je díra.“ Po konci produkce nás ještě vzbudily davy opilců vracejících se do svých stanů, stojících hned vedle těch našich, a my jsme se už, z pěkné, ale přeci jen poněkud zalidněné Lužnice, začali těšit do klidu šumavských hvozdů. Ale o tom zase v příštím díle tohohle povídání…

– Me2d-

Tábor 2014 – Šumava

6.7. – 13. 7. 2014, Stowosm

Den 8.: Bečice – Nové Údolí: oddílová tradice v dobíhání autobusů, malý ráj na zemi

V neděli dopoledne přijel do bečického kempu opět Luboš Zahradník, který naložil lodě, barely, pádla a Krevetu, a spolu vyrazili směr Praha. A my jsme tryskem vyběhli na autobus do přilehlé obce. Tryskem proto, že autobus jel již za chvilku, a stejně bychom jej nejspíš nebyli bývali stihli, kdyby nás Luboš nenabral po cestě do své dodávky. Ale jelikož náš oddíl má v dobíhání autobusů na poslední chvíli dlouhou praxi, i tentokrát jsme to nakonec bez problémů stihli. Hold některé tradice se musí dodržovat.

Autobusem jsme dojeli do Týna nad Vltavou, kde jsme opět měli pouhých 30 či 40 minut na nákup. A tak jsme horem pádem oběhli místní obchody, aby si pak většina z nás na autobusové zastávce marně lámala hlavy nad tím, kam jen to všechno jídlo nacpat. Neboť nás čekaly čtyři dny, během nichž jsme neměli potkat civilizaci – čtyři dny, na něž jsme si museli všechno jídlo nakoupit zde, a pak jej táhnou na zádech. Ale nakonec jsme to do těch batohů, po několikerém přebalování, nějak úspěšně nacpali, i když pak mnozí pod jejich tíhou pořádně hekali a fuňeli.DSCF9162Vesnickým krcálkem jsme, kolem mohutných věží Temelína, dojeli na vlakovou stanici Číčenice, což je obec mimo jiné význačná tím, že v ní má Bobr chalupu, na které jsme na puťáku na táboře před třemi lety strávili noc a jedno bezva dopoledne. Adam na to určitě moc rád vzpomíná :-).Nu a v Číčenicích jsme nasedli do regionovy, přímý spoj do Nového Údolí, a seznali jsme, že jsme skoro zapomněli na to, jaké je to sedět na sedačce s opěrkou, a ještě k tomu na polstrované sedačce. Nejdříve jsme se pořádně nadlábli, vzpomínám si, jak jsem žasnul nad tím, co udělá dobré jídlo, nebo jídlo vůbec (protože v tu dobu jsem nějak již nerozlišoval jídlo na dobré-špatné, ale spíše na málo-hodně) s náladou, a bylo fascinující, jak vždy, když nálada upadala, lidi na sebe začali štěkat, byli podráždění a depresivní, a unavení, tak stačil pořádný dlabanec, a všem bylo najednou znovu hej, všem bylo do smíchu, všem bylo tak nějak lehko, a naše přítomnost i budoucnost zdála se nám najednou jako něco, co je hrozná zábava, a co je možno si skvěle užít.

Nové Údolí, kam jsme po několika hodinách jízdy dojeli, to byl takový malý ráj na zemi. Jako bychom se přemístili do úplně jiného světa, skoro snad až na jeho konec, je fakt, že ve skutečnosti to byl taky konec České republiky, a pro mne to bylo jedno z nejhezčích míst, jaké jsem viděl. Na slepé koleji za nádražím stály tři staré vagóny, v nich železniční muzeum a bufet, kde jsme si opět dali trochu do nosu, pak jsme se povozili na „nejkratší mezinárodní železnici na světě“, tedy na jakési improvizované vlečce, které měla asi 100 metrů a skutečně vedla přes česko-německé hranice až do bundesrepubliky, a pohon tomu vlaku obstarávala ani ne nafta, ani ne pára, nýbrž krásná slečna prodavačka z krámku, která vláček vždy dotlačila na jeden konec trati do Němec, tam nám něco pověděla o historii a současnosti tohohle místa, a pak nás zase odvezla zpátky do Čech.DSCF9170
A když jsme se dostatečně pokochali Novým údolím, kdysi, když zde ještě bylo německé obyvatelstvo, se to tu jmenovalo Neuthal, tak jsme se vydali krátkou cestou do kopce na nouzové nocležiště, abychom zde strávili naši první noc na Šumavě. Nouzová nocležiště, to byly vlastně dřevěné ohrady na travnatých paloucích, v rámci nichž si člověk mohl postavit stan či plachtu, a legálně tak na území národního parku přenocovat. Ten večer jsme večeřeli čínu, a kochali se západem slunce a stínohrou, které spolu s našimi stíny slunce vytvářelo, a bavili se a měli se dobře. Rovněž jsme přivítali dorazivšího Utona s Beastem.

Den 9.: Nové Údolí – Strážný: z vesnice do vesnice, a přesto ani živáčka

Další den jsme ráno vstali, nikam nespěchali, nasnídali se a vydali se znovu do Nového Údolí, abychom pak pokračovali dále po červené značce směrem na severozápad, pořád podél hranic s Německem. Byla to naprostá pustina, ten den jsme skoro nikoho nepotkali, akorát, když jsme si chtěli dát oběd a usadili jsme se k té příležitosti do pěkného dřevěného altánku, dorazil právě na to místo pán s motorovou kosou a jal se za neuvěřitelného rámusu kosit trávu kolem křižovatky – takže zatímco všude kolem bylo krásné ticho, nikde ani živáčka, maximálně srnka či pták, tak my jsme uprostřed tohohle ticha seděli a obědvali na místě, kde o dvacet metrů vedle pán se sluchátky na uších motorovou kosou sekal trávu a dělal u toho takový hluk, že jsme skoro neslyšeli vlastního slova :-). Bylo to komické.DSCF9180Nu a pak jsme pokračovali dále, a po cestě jsme už nikoho nepotkali, ale já vím, že kdybychom tudy šli tak před osmdesáti lety, tak zde narazíme nejen na spoustu lidí, ale dokonce na celé vesnice, a ta vesnice by nebyla jedna, nebo tři, ale bylo by jich více než deset, téměř dvacet obcí a osad a samot, z nichž dnes zbyl jen tu památník, tu křížek u silnice, tu zbytky vesnické školy (dokonce i s vodovodním potrubím) či něco jiného. Později jsem si zjistil i seznam jmen všech těch vesnic, kterými bychom po cestě prošli, tak tady je:

Nové Údolí (Neuthal), Krásná Hora (Schönberg), Mlaka (Moorhäuser), Horní Cazov (Ober Zassau), Dolní Cazov (Unter Zassau), Horní Světlé Hory (Oberlichtbuchet), Točná (Fahrenhäuser), Dolní Světlé Hory (Unterlichtbuchet), Stodůlky (Scheurek), Knížecí Pláně (Fürstenhut), Chaloupky (Hüttel) a Bučina (Buchwald).DSCF9186Ten večer jsme zakempili v nouzovém nocležišti Strážný, a tábořil tam s námi ještě jeden sympatický pán s dcerou, a jeden nemluvný kynolog s krásným psem, kteří všichni šli po stejné červené trase, akorát v opačném směru, než jsme šli mi. Na ten večer si vzpomínám, že jsme si s Rajskotem dlouho do noci vyprávěli nesmyslné příběhy, a Rajskot pak další den kvůli tomu, že již připomínal skutečně rajské jablíčko, a teklo z něj jak z děravého vodovodu, odjel domů, což byla škoda.

Den 10.: Strážný – Bučina: voda došla/vody příliš

Další den jsem se pokusil hecnout a jít celou cestu bos, a dokud ještě byla cesta spíše štěrková, místy pouze zpevněná, tak to ještě šlo, hopsal jsem sice zleva doprava jak kamzík, ale stále jsem si věřil, že to dám, ale jakmile se cesta změnila v asfaltku, tak jsem seznal, že s tím těžkým batohem na zádech to fakt nejde, obul jsem si své sandále a nechal si plnění výzvy „dva dny bos“ na později, abych ji později bohužel již nesplnil (zato jiní, konkrétně Mišwe a Kámen, ano).DSCF9195Ten den přišla krize, a krize ne co do malomyslnosti, nýbrž co do zásob vody, neboť jak jsme šli vyprahlou letní krajinou, tak voda stále docházela a docházela a my ne a ne narazit na nějaký pramen, kde by se dala dobrat. Naštěstí však Muff myslel dopředu a ve Strážném koupil meloun, který jsme stlačili k obědu, a vodu jsme konečně našli na Červeném Potoce, místě, kde, jak jsem se později dozvěděl, stával mlýn s pilou, dnes tam byl již jen hraniční kámen s datem 1844, z jedné strany se značkou CS, a z druhé DB, což, jak jsem později vykoumal, značilo buďto Deutschland-Bayern a nebo snad Deutsche Bund. Ale jistý si tím nejsem. A taky tam byl ještě onen červený potok, a voda v něm nejenže vypadala červeně – jak horská bystřina zurčela tím malebným místem, tak skutečně v odrazu slunce vrhala lehce červený odstín, ale dokonce červeně i chutnala, nechtějte po mne, abych vám popsal, jak může voda chutnat po nějaké barvě, ale ti, co ji ochutnali, tak mi dají za pravdu, že to tak bylo.

Dále jsme došli do Knížecích Plání, kdysi Fürstenhut, jedné z největších zaniklých obcí, kterou kdysi založili Schwarzenbergové, jejichž obří a komplikovaný erb dnes visí na kamenné zdi ohraničující místo, kde kdysi stával místní kostel, na místě kostela, který přežil vysídlení Němců a stál zde někdy až do 50. let, stojí dnes velký dřevěný kříž, a poblíž je pěkný obnovený a udržovaný německý hřbitov s mnoha zajímavými jmény a nápisy.DSCF9206
Za Knížecími pláněmi jsme se na chvíli rozdělili, větší skupinka šla rovnou na Bučinu, ta menší to ještě vzala přes restauraci Knížecí Pláně, a po cestě na Bučinu se nebe zatáhlo a chytil nás tak neuvěřitelný liják, že jsme na Bučinu již došli úplně promoklí, nicméně v stále dobré náladě. Nejdrsnější byla asi skupinka, která se rozhodla noc, během které se z nebe spouštěly provazy deště, strávit pod modrou plachtou, a docela to, borci, ve zdraví přežili, až na Tomáše, který si nechal batoh čouhat zpod plachty ven a tak mu všechny věci promokly. My, co jsme přišli později, jsme se seznámili se dvěma vandráky, Honzou a Mirkem, kteří si stejně jako my zvolili k přenocování autobusovou zastávku, kterou bylo ovšem nejdříve nutno vyspravit – tedy natáhnout podél jejího stropu a stěn plachty, tak, aby dovnitř skutečně nepršelo. A bylo to skutečně bezvadné spaní, skoro jako v hotelu.DSCF9215Ten večer ovšem do našeho putování zasáhla vyšší moc, nebo lépe řečeno malý psík, Atom, nebo Amok nebo tak nějak se jmenoval, který neodolal vábení vysočiny čouhající z Kámenova batohu a s vervou se do ní pustil, abychom my pak ráno zjistili, že jsme o asi pětinu vysočiny, a tudíž i pětinu dnešního oběda, chudší, a marně se na nás pes provinile díval, marně se před námi třásl zimou, vysloužil si naše prokletí až do konce svého psího života. Ale my víme, že jak lidem, tak i psům se má odpouštět, on za to chudák nemohl, byl hnán svými instinkty, a naše ztenčené zásoby byly nakonec doplněny ten den dorazivším Vrtem, ale o tom až za chvíli.

Den 11.: Bučina – Modrava – Kašperk: Tři orlí pera, k pramenům Vltavy, příjezd Vrta a odjezd z NP Šumava

V dešti, který nepřestával, jsme se vydali tentokrát již poněkud rušnější trasou nejprve k pramenům Vltavy. A tady je nutno zmínit něco, na co jsem si doteď nevzpomněl, ale při vzpomínce na prameny Vltavy se mi to vybavilo – po cestě si mnoho kluků plnilo zkoušku Třech orlích per, zejména tedy hladomlčení. A vždy byli ti lidé, co zrovna mlčeli, tak nějak krásnější, tak nějak moudřejší, jako by věděli něco, co my ostatní nevíme, jako by rozuměli něčemu, čemu my ostatní nerozumíme. Pozoroval jsem ty lidi, co zrovna mlčeli, koukal jsem se jim do očí, a ze začátku byl v těch očích spíše neklid, strach z toho, že se prořeknou, z toho, že nemohou ostatním říci, co by chtěli, třeba jim odpovědět na dotaz, nebo je o něco požádat, ale později vystřídal tuhle nervozitu klid, vyrovnanost, porozumění, jako by získali nějakou hloubku, nějakou zvláštní schopnost, kterou my ostatní jsme neměli, a chodili kolem nás, kteří jsme si normálně povídali, a byli tak nějak klidnější a vyrovnanější než my ostatní, a na závěr se už v těch jejich očích opět začal zrcadlit nějaký neklid, ale ten nebyl z mlčení, měl jsem pocit, že kdyby měli důvod, tak by klidně mlčeli dále, že jim tenhle stav vyhovoval, ale bylo to, to jsem poznal, z hladu, z toho, že už mnoho hodin neměli kus žvance v ústech.

A tihle kluci, kteří tou zkouškou prošli, tak mnohdy zůstávali i dlouhé hodiny, někdy i dny poté, co ji dokončili, v tomhle tišším stavu, méně mluvili, více naslouchali, byli pozornější ke svému okolí, a když už něco řekli, tak to mělo váhu, a nebylo to jen tak do větru. Ten puťák jsem poznal smysl téhle zkoušky…DSCF9230Prameny Vltavy jsme nalezli ve zpustošeném stavu, jednak bylo korýtko nějak vystrčeno ze svého místa, takže z něj netekla žádná voda, a museli jsme ji nabírat, kde se dalo, a jednak se zde před několika lety musela prohnat kůrovcová kalamita, protože tam, kde v mých vzpomínkách býval les, tam dnes trčely jen holé pahýly stromů.

Když jsme šli dál, došli jsme na nejvyšší místo našeho putování, Černou Horu, 1212 m.n.m., ale z výhledů jsme neměli nic, neboť byla stále strašná mlha, a taky zima, Chála na svých hodinkách naměřil 9,9°C, a tak jsme šli dále, tentokrát již stále z kopce a po cestě jsme potkali Vrta, který nás přijel navštívit.

Spolu s Vrtem jsme dorazili na Modravu, usadili se před místním infocentrem a baštili. O pětinu umenšená vysočina zdaleka neuspokojovala naše potřeby, naštěstí se ukázalo, že Vrt s sebou netáhne jídlo pouze na den, ale snad na celý týden, a tak vybalil několik balíčků taveného sýra, jablka, a čokoládu, čímž nás v kombinaci s mohutnými zásobami chleba, které jsme táhli, uspokojil, a to jsme ještě netušili, že v nůši toho skrývá mnoho dalšího poživatelného, co se dostane ke slovu až v dalších dnech.DSCF9260Nakonec jsme se rozhodli, že Národní park Šumava opustíme, a bylo to správné rozhodnutí, neboť jsme spolu s hranicemi národního parku nechali za sebou i veškerou mlhu, zimu a déšť, dojeli jsme autobusem do Kašperských hor a odtud jsme se přesunuli k hradu Kašperk. Pamětliv zážitku z puťáku Dog před osmi lety, kdy jsme přespali na hradním cimbuří, pokusil jsem se na hradě vyjednat ubytování, ovšem personál tentokrát neměl dostatečné „koule“ nechat nás tam na vlastní triko přespat, a tak jsme se usídlili v podhradí, na plácku u rozcestí turistických cest. Na Vrtově úžasném dřívkáči jsme si uvařili bramborovou lepenici, vztyčili plachty a stany a s pár lidmi si ještě dlouho do noci povídali u Vrtova dřívkáče. Byl to krásný večer, kdy jsme se, mladí, staří, od Kámena až po Vrta, ohřívali nad ohníčkem, popíjeli čaj a se siluetou hradu Kašperk v zádech jsme se bavili o všem možném.

Den 12.: Kašperk – Sušice: jíme chleba, lezeme na kopec, nocujeme v teple

Další den nás začala budit projíždějící auta (jeden dokonce, snad naschvál, zatroubil) a později i turisté, přicházející na prohlídku hradu Kašperk, a s údivem si prohlížející naše improvizované nocležiště, které jsme měli tu drzost vztyčit si takhle veřejně hned pod hradem. Přijel dokonce i hajný, a jak se k nám hrnul, měli jsme trochu strach, ale akorát si s námi pěkně popovídal, vysvětlil nám, že celý národní park je nesmysl a že Šumava je tohle všechno kolem, varoval nás „hlavně, ať tu po vás nezůstane žádný bordel“ a zase odjel.

To ráno nám trvalo hrozně dlouho, než jsme se vymrcasili, lidí kolem přibývalo víc a víc, jeden stan dokonce musel ustoupit automobilu pána, který si sem přijel rozbalit stánek s turistickými suvenýry, ale my se stále ne a ne vyhrabat. Ale nakonec se nám i to podařilo, vydali jsme se na prohlídku hradu Kašperk, ta byla zajímavá, ale já jsem si stejně v duchu říkal, jak to asi muselo být krásně romantické, dokud ještě hrad nebyl opraven tak, jak je dnes, ale dokud byl volně přístupný, a trampové do něj jezdili tábořit, na nádvoří si rozdělávali ohně a dlouho do noci tam pěli své trampské písně. Tak nám to aspoň vyprávěl první člověk, kterého jsme ráno na našem nocležišti zastihli, krajánek z Kanady, který se sem přijel po mnoha letech podívat.DSCF9285Na Kašperku nám taky došlo, že jaksi nemáme nic moc k obědu, akorát hromadu rozdroleného chleba ještě z Týna nad Vltavou, ale Vrt se naštěstí opět vytasil se svými kouzelnými zásobami, nějakou slaninou a pár jablky, a tak jsme z nich nějaký oběd poskládali, a nikdo si nestěžoval, což bylo moc fajn. Naučili jsme se být vděčni i za tu trochu jídla, co byla.

Pak jsme pokračovali dále, Muff odjel autobusem do Sušice k očnímu lékaři, a my šli pěšky, po cestě jsme potkali krásnou stráň, tak jsme shodili batohy a jali jsme se po ní válet sudy, a váleli jsme a váleli až se nám všem motala palice a Ronaldo ztratil na louce svůj nůž, nu a pak jsme se rozdělili na dvě skupiny – „nakopec“ a „kolemkopec“. Já jsem vedl skupinu Nakopec, kdy jsme vyšplhali na vrch Sedlo, abychom se tam ze skal a posléze i z rozhledny rozhlédli do krajiny, a zkoušeli, kdo nejdále doplivne (jaká nechutná zábava :-)), a taky zkoušeli z vrchu rozhledny spouštět toaleťák, to tedy Šaryna moc nevychytal, toaleťák skončil na stříšce rozhledny a ani on ani Milan nebyli schopni vymyslet, jak jej dostat dolů, takže jsme se tam nějakou chvíli zdrželi.DSCF9298Pak následoval celkem dlouhý pochod do Sušice, navíc do něj stále drobně pršelo, a chudák Kámen propadl trudomyslnosti, a Sušici jsme poprvé spatřili od vrchu, na němž stojí velký rudý kalich na památku husitské minulosti města. Nad Sušicí je ovšem těchto vrchů několik, a já si myslím, že ten kalich je zde jen proto, že na jednom z dalších stojí krásná kaple Anděla strážce, a tak za první republiky, aby, když už je na jednom vrchu stavba katolická, to bylo vyvážené, zde vztyčili za velké slávy a průvodu občanů a účasti místní honorace tento kalich, aby bylo všem jasné, že teda Sušice jako byly husitské město, nejen katolické, a aby se tím svítivým kalichem ukázalo těm katolíkům z vrchu odnaproti, že husitství v myslích českého národa žije.

To už jsem ovšem poněkud odbočil. V Sušici se nám podařilo vyjednat přes Wabiho nocleh v klubovně místních skautů, k večeři jsme si zde dali buchtičky se šodó, krásně si zatopili v kamnech, někteří pak ještě vyšli ven s Vrtem na vycházku, a pak pro ostatní připravili „bojovku“ – která ovšem spočívala v tom, že šlo pouze o nejapný vtípek. Já jsem zase těm, kdo zůstali v chatě, zazpíval s kytarou pár starých vodáckých a trampských písniček (Sindibád námořník, Jasný jak facka, Zvláštní znamení woodcraft a další), a nějak to mělo úplně skvělou atmosféru a ty písničky, ač jsem je znal již dříve, se mi vryly do paměti právě v souvislosti s tímhle puťákem.

Den 13.: Sušice – Blatná – Paštiky: ve známých končinách

Ráno jsme si v Sušici zahráli snad první pořádnější hru za tenhle puťák – Vyzvědače – pak se rozloučili s Vrtem, zašli na bazén (to prý bylo moc fajn, i když já jsem tam nebyl), uklidili skautům jejich klubovnu a vydali se na nádraží, neb jsme se rozhodli, že nachozeno máme již dost, a budeme se tedy přesouvat do našeho cíle, do Chobota.DSCF9335S několika přestupy jsme tedy dojeli do Blatné, a dále jsme šli směrem Paštiky, kam jsme dorazili již takřka za tmy a vztyčili si stany a plachty na našem oblíbeném místě na skále nad lomem. Udělali jsme si večeři a šli jsme spát.

Den 14.: Paštiky – Chobot: do tábora!

Další den ráno jsme věnovali spaní a dále pak vodním hrátkám v paštickém lomu, který je pro ně, se svými skokánky ve výši jednoho, tří a šesti metrů, úplně ideální. S Mišwem jsme ještě zašli do Blatné nakoupit. Málem bych ještě zapomněl, že jsme den předem potkali na nádraží Buba a Lili, kteří nás na cestu zásobili bábovkou, která nám teď ráno moc bodla.DSCF9347Co se dělo dál jsem neviděl, neboť jsem vyrazil na autobus do Prahy, hádám však, že kluci se pomalu dokoupali, sbalili tábor a pak klidným tempem dorazili do Chobota, kde na nás již čekaly holky. A tím skončil poslední den letošního puťáku,  a o stálém táboře zas příště.

-Me2d-

Vánočka

13.12. – 15. 12. 2013, Stowosm + Jestřábi

Je čas napsat sem zase nějaký ten zápis o proběhlé výpravě. A i když si jsem vědom, že kronika vedená jen jedním člověkem, nota bene vedoucím oddílu, vypadá spíše jako paměti  než kronika, přesvědčovat někoho jiného, aby o výpravě něco napsal, se mi prostě vyloženě nechce, a tak raději sedám k počítači a píši sám, protože mě psaní prostě baví.

Pátek – všechny pražské oddíly jedou vlakem pryč
Tak tedy Vánočka. Sraz byl jako tradičně na Vysočanech, po cestě se toho moc zvláštního nestalo, a ani nemohlo stát, respektive mohlo, ale já jsem o tom nemohl vědět, neboť jsem již od Hlavního nádraží seděl v předním voze, a nenapadlo mne, že když sdělím do telefonu, že sedím v předním voze a ať tam ostatní přistoupí, tak že se nakonec mineme a každý budeme v jiném. Ale koneckonců to asi bylo dobře, protože druhý vůz, který měl původně skončit již v Turnově, se cestou, na rozdíl od toho předního, který byl stále plnější, vyprazdňoval, ale jelikož se paní vlakvedoucí našich dvou oddílů (jeli jsme totož s vlčaty) zželelo a nechtěla je cpát do přeplněného motorového vozu, nechala do Tanvaldu jet i druhý vagon.

O víkendu před Vánoci totiž vyráží na výpravu snad všechny pražské oddíly. Nebudu přehánět když napíši, že v každém voze byly nejméně dvě skautské výpravy (a to prosím naše dva oddíly počítám za jednu).

Jinak se v pátek nic nedělo, až na to, že na základně byla, jako vždy první den po příjezdu, hrozná zima, kterou jsme se snažili řešit topením v uhelném kotli, který ale (jako skoro vždy) místo aby topil, tak čoudil až hanba. Nicméně pak se na to vrhnul odborník (hádejte kdo – no samozřejmě přeci já :-) a kotel jako zázrakem přestal čadit a začal topit. Tedy, abychom byli upřímní, předcházely tomu asi dvě hodiny, kdy v důsledku mých vysoce odborných zásahů nebylo v některých místnostech vidět ode zdi ke zdi. Ale znáte to – ke zlepšení se často dostáváme až po radikálním zhoršení stavu. Ale stejně jsem si raději ustlal ve společenské místnosti, kde bylo teplo a kde nebyl smrad :-).

Sobota – zachraňujeme Ježíška, Vánoce, život, vesmír a vůbec
V sobotu ráno jsme se na snídali a kromě několika menších hříček následoval blok, ve kterém jsme na střídačku vyráběli cukroví (konkrétně šoule), přáníčka pro sousedy a ozdoby na stromeček. Pak se zase něco hrálo, pak byl oběd a po poledním klidu se odehrávala v režii Ronalda, Toška a Bobra hra o záchraně Ježíška, který se ve svém Audi, když se řítil s dárečky za dětmi, vyboural, a rozsypal při tom dárky po celých Jizerkách, nebo tak něco. Nemohu ji nijak shrnout, neb jsem se jí neúčastnil, vzpomínám si pouze na jeden vtipný moment, a to, když jsme se vypravili s Muffem ze základny na sjezdovku, kde se hra odehrávala, přinést svačinu. Všude byla šílená mlha, „Vánoční sklad“, jak se centrální stanoviště jmenovalo, jsme nemohli najít, a nakonec jsme se ztratili i sobě navzájem, takže jsme bloudili po sjezdovce, mlha přede mnou, mlha za mnou, v ruce tašku se sušenkami a nemohli přijít na to, kde ti kluci sakra jsou, ani kde je ten druhý z nás.

Ale vše dobře dopadlo, Ježíšek byl (aspoň myslím) zachráněn, a pomalu již přicházel večer, s nímž jsme zasedli ke slavnostní tabuli, která se skládala jak jinak než z rybí polévky a kapra s bramborovým salátem. Proslov na úvod drželi přítomní „hodnostáři“ Muff, Lili a Worvaň, a myslím, že i přes veškeré „šššššš“ a „ticho tam“ se nám letos dařilo pěkně udržet tu vánoční pospolitou atmosféru, a z nějakého tichého povídání si bych nedělal tragédii – vždyť když se někde potkají lidé, zvláštně při tak slavnostní příležitosti, tak si vždy chtějí něco pěkného sdělovat, a pokud tak činí tiše a ohleduplně, tak jim v tom není důvodu bránit.

No a pak jsme se již vydali na pochod ke stromečku, který se nacházel kousek od „Billovy boty“ (ano, někteří na nás vrhali vražedné pohledy ve smyslu „dál už to být nemohlo“, ale myslím, že to místo stálo za to), tam si za svitu svíček a prskavek zazpívali pár vánočních koled, na které jsme si vzpomněli, řekli si pár slavnostních slov, rozdali si dárky, se StoWosm učinili nástup a vyhlásili bodování, na jehož čelních příčkách se za první půlrok umístili Májka (tuším že se 192 body) a Kámen (se 198 body), který obdržel zlatý šátek od jeho dosavadního držitele, a pak již jsme se vrátili do chaty oddávat se požírání cukroví, lití olova a jiným vánočním zvykům. Těšilo mne, kolik lidí si vzpomnělo na své kamarády a přineslo jim pod stromeček nějaký dárek, nevšiml jsem si, že by někdo zůstal zkrátka, a rovněž mě potěšilo, kolik dárečků jsem dostal já sám :-).

Nu, a co říci k večeru – každý si kromě dárku odnášel jistě nějakou věštbu, ať již z Blechyho, Dominikovy či Ronaldovy věštírny, já například již od Vánočky roku 2006 vím, že se jednou přestěhuji do Jindřichova Hradce, na náměstí č.p. 14, což mě velmi těší, protože asi před dvěma roky vyšel v novinách výsledek nějakého šetření, které ukázalo, že právě toto město je v Česku tím nejlepším místem k životu. Jinak si každý taky pustil lodičku, no a pak se šlo spát…

Neděle – Přáníčka pro sousedy a zpívající rychlík
Neděli si budu pamatovat kvůli dvěma věcem – jednak proto, že jsme po okolních sousedech roznesli vlastnoručně vyrobená novoroční přáníčka, ta nejpovedenější (myslím, že Utonovo a Mýdlovo, ale omlouvám se, jestli se pletu) byla určena pro naše dva nejbližší sousedy u chaty, a ta ostatní jsme roznesli po celé Černé Říčce. Myslím, že jsme jimi nejednomu obyvateli udělali radost, a občas jsme si i vysloužili nějakou výslužku v podobě tatranky, čokolády a někde snad i desetikoruny. Jeden pán nám taky řekl, že si nás váží jako sousedů, a to proto, že Desná (myšleno ten barák) bývala v hrozném stavu, ale od doby, co jsme to koupili, se to hodně zlepšilo.

No, a kromě úklidu nás čekala cesta domů vlakem, kde jsme si krásně zazpívali a zahráli na kytary s 5. oddílem, který cestoval stejným vozem, jako my. Ono, když se sejdou tři kytaristi a hrají ty největší pecky, tak lze rozezpívat celý vagon.

Tak doufám, že těm, kdo na ní byli, se Vánočka líbila, nemohu mluvit za ostatní, ale já osobně jsem si ji užil, a to i proto, že jsem tam hodil všechny starosti za hlavu a vůbec nic neřešil (kromě těch přáníček) – takže pokud se vám líbila, tak je to především zásluhou ostatních vedoucích, kteří ji připravili, a ne mojí :-).

Hezké Vánoce a šťastný Nový rok!

Me2d

Pro dychtivé čtenáře doporučuji i článek Ferdy o téže výpravě na webu Jestřábů.

Tábor Jindřichovice 2013

29.6. – 21. 7. 2013, Stowosm

Fotoreportáž

Zdeňkova fotoreportáž z tábora

Video z tábora

Zápisky z táborové kroniky

29. 6. – 1. den – Příjezd
Kámen:
1. den jsme se sešli na Hlaváku a po chvíli jsme odjeli. Ti, co šli pěšky z Mačkova, přestupovali, a ti, co jeli na kolech, vystoupili v Milovicích. Já jsem šel z Mačkova pěšky. Me2d nám ve vlaku řekl, abychom v táboře byli ve 13:00.
Dorazili jsme ve 13:10, ale nikdo tam nebyl. Naobědvali jsme se a po chvíli přijelo auto s nářadím a podobnými věcmi. Převezlo také Ronalda a Adama. Někteří z nás začali hrabat a asi v 15:00 nebo v 16:00 přijel Me2d s kluky, co jeli na kole. Potom jsme pracovali až do večera a pak jsme šli spát.

1.7. – 3. den
Anonym:
Tento den byl jako předcházející den dnem prací. Byly dokončeny některé pracovní projekty a některé stále čekají na dostavbu. Zvláště projekt „Stožár“ se setkal s neúspěchem. Pod vedením Me2da jsme pokáceli strom, který byl moc široký a rychle se zužoval. Ovšem je nutno zdůraznit, že vinu neseme všichni, kteří káceli a neozvali se. Strom byl nazván vadným a byl ponechán v lese, za příslibu, že se o něj příští den postaráme. Dále stojí za zmínku chutná večeře (těstoviny s cukrem a tvarohem).

2.7. – 4. den: Čočka :-), první sprostá slova (Bobr), ÁÁÁ já bych ty žáby postřílel! (Adam)
Anonym: Čtvrtý den byl obyčelný pracovní den. Rozcvička byla skvělá. Snídaně velice nedostatečná. Celý den se pracovalo, mimo večera, kdy se hrál fotbal a plánovali jsme. Večer byl slavnostní zahajovací oheň s první etapou a vyhlášením půlročního bodování. Etapu vyhráli Draci. Po ohni se šli spát.

3.7. – 5. den: Hm… Lembas :-) A povedená juma. KONEČNĚ JÍDLO (SMAŽÁK)
Bobr: Chála přebral službu po 1/2 hodině uklízení navíc.
Bobr: Liják jako prase. Voda se zvedá. Sahara pod vodou. Kempíme v kuchyni =D

4.7. – 6. den
Bobr: Zdravím všechny pravidelné čtenáře prahnoucí po novinkách z táborového prostředí. Kvalita stilistiky a pravopis nezaručen. (pozn. red: touto poznámkou si autor řekl o to, že tento příspěvek, na rozdíl od ostatních, které prochází korekturou, přepisujeme v doslovném znění).
Raní vstávání bylo poznamenáno Márovým výkřikem sprostých slov na Ronaldův účet za špatný výběr surovin k snídani.
Ráno jsem jel nakoupit do Záboří. Koupili jsme 120 buřtů, 10 chlebů a 7 rohlíků.
Po obědě, gluáši a poledním klidu se konala další etapa, kterou vyhráli Delfíni. Chodilo se po jednotlivých rybnících v okolí.
Druhá etapa byla plavba přes Chvalov aniž bychom namočili papírek. Tuto etapu jen těsně vyhráli Draci. Večer jsme večeřeli: bramboráky. Večer byl kickball.
Den se vydařil. Bobr (Delfíni)

Další dny se bohužel již nic nezapisovalo, s výjimkou dne sedmnáctého, kdy se o zápis zasloužil Šarina.

15. 7. – 17. den – Vlajkovka s Čekanicemi
Šarina: Dopoledne přes obědní hodiny jsme se sešli se skauty z Prahy 6 – Stopaři. Ze začátku jsme si mysleli, že budou mít navrch kvůli počáteční převaze, ale zvrat nastal. Hra byla na tři třetiny, každá měla 25 minut. Hrálo se o města a pojízdnou karavanu.
1. třetina: Město na louce bylo pod naší kontrolou. Další města jsme ovládali střídavě. Celá louka byla naše!
2. třetina pro nás skončila nejhůř, protože  rychle naběhli na louku, kde si promysleli obranu, a byla změna měst.
3. třetina: Drželi jsme dvě města najednou a o karavanu a jedno město se stále bojovalo.
Výsledek: Rozdíl skóre byl o 100 bodů PRO NÁS! Šarina.

O jednom krásném táborovém dni

(Me2d)

Bývá to často, že nejkrásnější chvíle přicházejí v momentě, kdy to nejméně čekáme. A bývá to taky často, ba je to téměř pravidlem, že si krásu těch chvílí v onen okamžik neuvědomujeme a nedoceňujeme ji, a že si sílu zážitku, který jsme prožili, a který se nám v daný okamžik zdál pouze jako jeden z mnoha, uvědomíme až zpětně.

Stalo se mi to teď, dva měsíce po táboře, kdy jsem si, při čtení jedné knížky, jejíž jedna kapitola zrovna pojednávala o zvonech, vzpomněl na jeden okamžik na táboře, přesněji na puťáku, kdy jsme s malou skupinkou, která vznikla sloučením těch členů družin Draků a Delfínů, kteří zrovna nebyli nemocní, procházeli jednou větší obcí, a do toho začaly na místním kostele krásně zvonit zvony. A během asi pěti minut mi dnes došlo, že krásný a kouzelný nebyl jen tento okamžik, nýbrž celý tento den, a tak jsem se rozhodl, že své, stále ještě poměrně čerstvé vzpomínky sepíšu, dříve, než se z nich stanou jen mlhavé dojmy a neurčité obrazy.

Podle buzoly na západ
Ten den jsme vstávali brzy. K budíčku jsem zahrál několik svých oblíbených trampských písní, nestálo to asi takhle po ránu za moc, ale vzhledem k rozespalosti všech ostatních to snad ani nevadilo. Netradičně jsme se hned po budíčku sešli v krojích k nástupu a za zpěvu státní hymny jsme vztyčili státní vlajku. A nedlouho na to jsme již se skupinkou ve složení Chála, Milan, Kámen, Adam, Dominik a já vyráželi jen tak nalehko, neboť batohy, stany a spacáky jsme, domnívajíce se, že se na noc vrátíme do tábora, nechali v Jindřichovicích, směrem východním, neboť to byl směr, který jsme si vylosovali.

DSCF8097

A tak jsme podle buzoly a intuice došli až ke kapličce u Buku Velenovského, kde jsme se rozsadili na kameny ve stínu tohoto majestátního a starého stromu a dali jsme se do snídaně, abychom se pak sebrali a vyrazili opět směrem západním po lesní cestě dál, tentokráte však nikoliv již podle buzoly, nýbrž podle hrací kostky – na každém, byť sebemenším, rozcestí jsme si totiž hodili, a podle toho, jaké číslo padlo, jsme se vydali buďto doleva, doprava či rovně. Jen pokud by se mělo stát, že by nás kostka vedla směrem, kterým bychom, ať již z jakéhokoliv důvodu, nechtěli jít, mohli jsme si jednomyslně odhlasovat, že tudy nepůjdeme, a že půjdeme jinam.

Podle kostky do Sedlic
Ale to jsme udělali snad jen jednou či dvakrát, a důvěra kostce se nám velmi vyplatila. Potkali jsme totiž po cestě mnoho zajímavých míst – ne snad nějakých významných pamětihodností, ale drobností, které člověka při pouti krajinou potěší. Ať již šlo o útulný, kobercem vyložený posed, kde na hřebíčku visel myslivecký klobouček, který jsme si hned všichni vyzkoušeli, nebo zvláštní poloostrov uprostřed rybníka, u něhož bylo ukotveno několik lodiček a kde stálo silo, na které bylo možno vylézt. Kde se nám líbilo, tam jsme zastavili, posvačili, prozkoumali okolí a pak šli dál, a po cestě hráli Dračí doupě. Když v jeden moment Chála písknul myslivečka, zapadli jsme všichni do pole, kde jsme pak již zůstali, neboť jsme seznali, že jde o pole hrachové, a tak jsme se dosyta napásli a natrhali hráškových lusků na zbytek dne.

DSCF8121

Došli jsme tímto stylem až do vesnice, či snad městečka Sedlice, kde nás hned na první křižovatce uvítal útulný plácek s křížkem, informační cedulí, několika dřevěnými lavičkami a stolečkem, a tak jsme se tam rozsadili a přiběhl k nám pes a Chála se s ním dal rovnou do řeči, a pak si šli kluci do městečka nakoupit, a já zůstal s Kámenem a Dominikem na místě, pojídali jsme hrášek a hráli Dračí doupě.

A pak jsme šli dál a v tom samém městečku, kde nás pak opustil Dominik, jsme objevili ještě krámek s uzenými rybami, který kluci vzali útokem, až jsme došli k dalšímu prostranství, na kterém opět stál křížek, kolem něj čtyři mohutné stromy a za ním brána do kostela. Sundali jsme batohy a nahlédli dovnitř, a všude bylo ticho a kromě nás tam nikdo nebyl, tak jsme nakoukli skrz vnitřní dveře do bohatě zdobeného interiéru, stáli jsme v té bílé prázdné a tiché chodbě mezi dvěma kostelními dveřmi a četli si farní vývěsky, někdo smočil prsty ve svěcené vodě a pokřižoval se, a pak jsme zase naložili baťohy na záda, a v ten moment se na kostelní věži rozezněl zvon a my pochodovali dlážděnou ulicí ven z městečka, a odbíjení zvonu nás vyprovázelo až tam, kde už jsme kostel skoro neviděli a kde už dlažbu nahradil asfalt.

DSCF8128

Narazili jsme pak na další zajímavost – továrnu, Sedlickou strojírnu a.s., kde jsme se neúspěšně pokusili domluvit exkurzi, a tak jsme si alespoň pořádně osahali podivný stroj, který stál před ní, o němž jsme tak po čtvrthodině zjistili, že jde o parní buchar.

A mraky šly oblohou…
A pak jsme pokračovali dále, tentokrát již ne podle kostky, ale tak, že jsme na každém rozcestí hlasovali, kterou cestou se vydáme, a v tu chvíli přišla krize, a někteří začali malomyslnět a nadávat, kam až to sakra jdeme, že se jim už nikam nechce a že bychom měli poobědvat, ale nakonec jsme nějak sebrali síly a vyškrábali se na kopec a rozvalili se na louce, ze který byl moc pěkný výhled do okolí, a mraky putovaly nad krajinou, a my jsme otevřeli konzervy z masem, nakrájeli si navzájem chleba a nadlábli, a pak jsme se tam jen tak povalovali, házeli si s mým starým telefonem a odpočívali.

...a mraky šly nad krajinou...

A mraky šly nad krajinou, a tak jsme se zvedli a taky pokračovali dál, tentokrát jen tak nazdařbůh k místu, které jsme si z vyhlídky určili, a Chála si hrál na vojáka a ukazoval nám, jak se chodí v šachovnici, a tak jsme si s ním taky hráli na vojáky a šli v šachovnici, až to někoho přestalo bavit začali jsme si dávat šach mat, a tak jsme šli dál, a na ten kopeček, kam jsme původně chtěli jít, jsme vůbec nedošli, ale zato jsme prošli kolem cedule, která pravila „Lom 3 km“, a někdo usoudil, že když se ta vesnice jmenuje lom, tak v ní určitě bude lom, ve kterém se bude dát koupat.

Tak jsme se tím směrem vydali, až jsme došli do vesnice Dol, kde bylo odporně obrovské rekreační středisko, kde si na plácku mezi chatkami hrály děti, a tam jsme poprvé za celý výlet vytáhli mapu, a začaly nás přepadat pochybnosti, tak jsme se zeptali, zdali se ve vesnici Lom opravdu nachází nějaký lom, kde se dá koupat, a pán v autě povídal, že ne, že ta vesnice se jenom tak jmenuje, a tak jsme chvilku seděli ve škarpě u cesty, lomili rukama a přemítali co dál.

DSCF8152

O cigaretách pro manžela, ústájených kravkách a rezavých kolotočích
Rozhodli jsme se tedy, že zcela obrátíme směr, kterým jsme dosud šli, a že se vydáme směrem Paštiky, a pokud se nám nebude chtít, tak dojdeme jenom do Buzic, a tam se někde utáboříme, ale že někam dojít musíme, neboť jsme neměli žádné jídlo a museli jsme si jej zajistit, ovšem podle slov pána z auta byl nejbližší otevřený obchod v Sedlicích, vsi, ze které jsme před několika hodinami vyšli, kam se nám logicky zpátky nechtělo. Ale ve vesnici před Buzicema jsme měli neuvěřitelné štěstí, neboť paní prodavačka z místního Konzumu jela zrovna do v té době již zavřeného krámu na kole manželovi pro cigarety, a tak jsme jí vykoupili od posledního pečiva a nějakých klobás (a samozřejmě i limonád a sladkostí J), a posvačili jsme, což nám dodalo sílu a morál, a tak jsme se rozhodli, že do těch Paštik opravdu dojdeme.

A potkali jsme po cestě ještě spoustu zajímavých věcí, opět maličkostí, kterých by si člověk, který profrčí dotyčnou vesnicí autem nebo na kole, vůbec nevšiml, ale které pěšky jdoucího poutníka překvapí, u kterých si zastaví, spočine a v našem případě si i tak trochu pohraje a vyblbne se. Neuvěřitelně depresivním dojmem zapůsobily na nás, nebo alespoň na mne, Buzice, obec s neuvěřitelně zpackanou novodobou výstavbou, malým satelitním městečkem s novými domky s věžičkami a s růžovými fasádami na okraji, v kontrastu s hromadami odpadků přes ulici, ale na jejím druhém konci jsme vešli do areálu bývalého JZD, kterým jen jednou za chvíli projelo auto, jinak jsme tam, nepočítám-li desítky krav, nepotkali ani živáčka, a tak jsme vše prolezli a vyzkoušeli, od hadice, která trčela ze zdi, a když se zmáčkl kohoutek tak z ní začal pod tlakem foukat vzduch, přes starou, ale stále funkční autováhu, kterou, když jsme dali závaží na nejnižší možnou hmotnost a všech pět nás v jednu chvíli skočilo, se nám dokonce podařilo rozhýbat, až po naftovou pumpu, stojící zdánlivě opuštěně blízko malého rybíčku.

DSCF8176

A spatřil jsem, že za družstvem stojí velký třípatrový dům s vysokou střechou, a hned mi bylo jasné, že to byl kdysi velkostatek, s rybníkem a krásnou stromovou álejí vysázenou podél cesty do sousedních Skaličan, která cestu dodnes lemuje, a že za socialismu byl statek znárodněn a stal se z něj státní statek a bylo k němu přistaveny čtyři monstrózní budovy, které dnes zpola zejí prázdnotou, a nikdo neví co s tím, a tak jsou všude krávy, a kupy hnoje a sena, a lidi jako my tam jednou za rok zavítají a poskakují na staré, dávno nepoužívané autováze.

A tak jsme se po té cestě s tou krásnou alejí vydali dál, stále jsme s Kámenem a Milanem hráli Dračí doupě, a došli jsme do Skaličan, kde nás na louce u rybníka překvapil rezavý, ale stále točící se kolotoč, a tak jsme na něj všichni naskákali a točili se a předháněli se v tom, kdo to roztočí rychleji, až jsem to já roztočil tak, že měli kluci problém se z kolotoče vymotat a mnozí možná opět cítili v krku ty uzené ryby ze Sedlic, a pak jsme se vydali dál, do paštik, po polních cestách, a na poli zrovna v té době červeně kvetl vlčí mák, a fialově ještě nějaká jiná kytka, a vypadalo to moc pěkně.

...a tak jsme na něj všichni naskákali a točili se...

Kilián Ignác Diezenhofer
První, co nás v Paštikách přivítalo, byla nádherná kompozice, skládající se z několika mohutných stromů a místního rybníka, v němž se odrážel majestátní kostel sv. Jana Křitěle, tyčící se na kopci nad vesnicí, a bylo to zařízené tak, že jako první spatřil poutník přicházející od Skaličan ne samotný kostel, nýbrž pouze jeho odraz v rybníce, aby pak stoupal krásnou vesnicí plnou starých, moc hezky udržovaných domků, roubenek a statků z 19. století s pečlivě upravovanými předzahrádkami, směrem ke kostelu tyčícímu se nad vesnicí, a když vyšlápl poslední, travou porostlý schod a otevřel starou kovanou bránu lemovanou dvěma mohutnými stromy, ocitl se na nádherném, do nejmenšího detailu udržovaném hřbitově, kde na každém náhrobku vysázen byl záhon z květin různé barvy, tu z květin sytě červených, tu ze zeleného chvojí vkusně kombinovaného s fialkami.

...nejdřív viděl člověk jen odraz...

A nad vší tou krásou tyčil se v záři zapadajícího slunce barokní kostel Jana Křtitele od Kiliána Ignáce Diezenhofera, k němuž vedlo od hřbitova schodiště, po kterém člověk stoupal na horu, aby v tu chvíli pochopil, proč se celý den vláčel po světě a proč ho teď bolí nohy, že to bylo jen kvůli tomuto jedinému okamžiku, kdy stojí na schodišti před kostelem, v jehož mohutných oknech se odráží zapadající slunce, a diví se té kráse kolem a chce se mu, i když je neznaboh sám byl životě na mši dvakrát, pokřižovat se a říci: „Pane, děkuji Ti za všechnu tu krásu, děkuji Ti za dnešní den, za tu námahu a za ty bolavé nohy, a za jeho nádherný závěr, kdy si mne, malého člověka, postavil před dílo tak skvostné a tak dokonalé, že se mi zdráhá uvěřit, že je něco takového vůbec v pozemském životě možné.“ A tak jsem pochopil, co znamená pokora a baroko.

..."Pane, děkuji Ti za bolavé nohy"...

O noci v lomu
A pak jsme si již od burácejícího auta, v němž přijeli Muff a Bobr, vyzvedli spacáky a karimatky, vůbec mi ten den nevadilo, že jsme je netáhli na zádech, protože to bychom nikdy nedošli sem a nikdy neviděli vše to, co jsme po cestě viděli, a šli jsme se utábořit k blízkému opuštěnému lomu, mě okouzleného krásou Diezenhoferova díla bylo jedno, že Adam a Chála vykopávají z blízkého políčka brambory, a utábořili jsme se na nejhezčím místě nad lomem, a já se šel večer do vody nahý vykoupat, abych smysl ze sebe všechen pot a špínu, co se na mne po cestě nalepila, a k tomu mi svítil a v hladině se odrážel měsíc, a pak jsme si na ohni udělali horký čaj a klobásy a já jsem vytáhl kytaru a zapěli jsme si pár pěkných písní, co se tak na takových místech a v takových situacích zpívají, a při poslední kluci usnuli, a já za chvilku taky.

...setkání s dobrým člověkem je vždy dar...

A tak pro mne skončil nejhezčí den z celého tábora, možná i jeden z nejhezčích dnů roku, a nebyl tak krásný jen díky všem těmto zážitkům, ale také proto, že jsem na něm opět poznal, jak krásné je občas se v lidech z mýlit a jak člověka zahřeje u srdce, když se zničehonic skamarádí s někým, koho do té doby považoval jen za povrchního a neschopného raubíře a plantážníka a trdlo a budižkničemu, ale pak najednou zjistí, že ten dotyčný má uvnitř, pod tou špinavou slupkou, dobré a čisté srdce, které se v pravý moment ukáže a vyleze na povrch. A setkání s lidmi dobré vůle je vždy dar – a je-li tím člověkem někdo, kdo se té doby jako „člověk se srdcem na správném místě“ vůbec nejevil, je radost z takového setkání dvojnásobná.

Me2d

P.S. Výzva ostatním: máte také dojmy z tábora? Sepište je a hodíme je sem!

Hory 2013 pohledem šéfa

16. – 23. 2. 2013, Vlaštovky + Stowosm

Troufnu si navázat na svou loňskou tradici a pokusím se zpětně zamyslet nad letošními Horami (alias „Expedici Děsná Antarktida“) z pohledu jejich hlavního vedoucího.

Hory se sice konaly o jarních prázdninách, ale pro nás, jako vedoucí, už však de facto začaly dávno předem. Věcí, které bylo třeba přichystat a připravit bylo na desítky, od jídla, auta, programu až po vymyšlení stylu, jakým se letos budeme učit lyžovat.

Troufnu si říci, že oproti loňskému ročníku jsme letos měli Hory připravené až do neuvěřitelných detailů. Ovšem, jak mi došlo na místě příprava není to hlavní – vždy záleží hlavně na tom, jaká se na místě sejde parta lidí, jak si spolu rozumí a jak dokáží ke společnému dojmu z hor přispět. Jak vedoucí, tak členové.

Co se povedlo
Začnu tím, co si myslím, že se na Horách vydařilo.

Kladně hodnotím zpětně dva hlavní pilíře hor – běžky a lyže. Co se týče běžek, myslím, že první výlet na ně byl fajn, a se špatným počasím na druhém výletě jsme nemohli nic dělat – leda tak výlety zkrátit, což jsme nakonec udělali (i když někeří v první skupince blouznili o návštěvě Polska a tamním „Telefonním Dialogu“ :-). Co se týče lyží, tak velmi kladně hodnotím jednak to, že měla letos každá skupinka své vlastní dva vedoucí, jednak to, že jsme na den opustili poněkud ohraný svah na Černé Říčce a vydali se na Špičák, a hlavně to, s jakým zápalem se většina z mužstva (promiňte, dámy, budu používat tento pojem, neboť psát „ženstvo“, či případně „mužstvo i ženstvo“ mi přijde divný) do lyžování pustila a jak se všichni zlepšovali. Což jsme na závěr, možná trochu neuváženě, ocenili rozdáním možná až příliš velkého množství diplomů.

Velmi se mi také letos líbilo, jak fungovaly služby. I když si mnozí z vás stěžovali, že úvodní večer byl úplně o tom samém, co loni, za sebe jsem moc rád, že proběhl tak, jak proběhl – jednak jsme měli příležitost dohodnout se na pravidlech a fungování nejen služeb společně a spoustu věcí, které loni nefungovaly, jak měly, vychytat, a jednak, i když se to nemuselo zdát, z něj vzešlo hodně skvělých nápadů, které by nás, jako vedoucí, třeba vůbec samotné nenapadly, a se kterými přišly různé osoby z řad mužstva (tak např. svělý nápad označit budníky v lyžárně jmény, nebo dělat 10 kliků za sprostá slova, a další).

A co mne potěšilo nejvíce bylo to, jak v průběhu Hor služby samotné fungovaly – ještě se mi snad nikdy nestalo, že bych musel nějakou službu o půl jedenácté vyhánět z kuchyně, aby už přestala pracovat a šla spát (Myščina služba to dokázala) nebo že bych se mohl na vedoucího služby zcela absolutně spolehnout ve starosti o kotel (Ronaldo). Taky jsem letos snad nikdy nezakopnul o nějaké pohozené lyžáky v chodbě a v kamnech bylo vždy čím topit. Fakt díky, to bylo bezvadný!

Myslím, že vydařenou složkou hor bylo letos i zázemí – a v této souvislosti bych ještě jednou rád poděkoval Dakotovi za odvoz věcí, Australanovi za zařízení auta a Štěnici za skvělé, domácí a neinstantní, jídlo.

Program
Zvláštní kapitolu věnuju programu na Horách. Vidím zde totiž jistý paradox – ačkoliv si myslím, že se jednotlivé jeho části vyvedly pěkně, v součtu bych příště program dělal asi jinak.

Ale popořadě:

  1. Konečně se nám povedlo zorganisovat hory bez kasína :-) Některým to bylo možná líto, ale myslím, že Markétina hra Romeo a Julie byla zajímavou a celkem vyvedenou náhradou. Stejně tak Muffovo Riskuj! bylo hrozně fajn, a určitě má na Horách své místo, i když já sám bych asi volil otázky do hry trochu jinak.
  2. Náboj a jiskru dodala horám určitě etapovka (na které jsem se, abych se přiznal, takřka nepodílel, ačkoliv jsem byl šéfem celé akce :-). Dovolila nám totiž nebýt pouze „na Horách“, nýbrž se účastnit i něčeho většího – expedice na Antarktidu – a jak už to tak bývá, v rámci toho zachránit svět, nebo alespoň jeden kontinent. Bezvadné bylo rozhodně propojení etapovky s jídlem, a z etap hodnotím kladně zejména etapu Vrtulník.
  3. Mým osobním příspěvkem k programu letošních hor byly projekty. Hodnotit jejich úspěch je asi třeba jeden od druhého, přičemž já mohu mluvit asi pouze o tom našem, o Závěji. Troufnu si říci, že se nám během těch dvou večerů v minimu času a v pár lidech podařilo vytvořit časopis, za který se rozhodně nemusíme stydět! Přičemž nasazení, s jakým se do toho Jíťa, Myška, Beast i Kámen vrhli, mě nadchlo! (trochu reklamy – Závěj si stále můžete přečíst v klubovně na nástěnce!). Jsem si ovšem vědom toho, že náš projekt nebyl jediný, a že mnoho ostatních vedoucích se mnou toto nadšení z projektů zdaleka nesdílí.
  4. Ještě bych se rád zmínil o upírech – ta hra je hrozně fajn, ale aby stála za to, vyžaduje absolutní zatemnění chaty. A to zatemnění vyžaduje nasazení od všech přítomných. A pokud si místo toho válela polovina účastnictva šunky ve společenské místnosti (a místo přiložení ruky k dílu se pouze hlasitými výkřiky dožadovala začátku hry), nelze se divit, že jsme si upíry zahráli jen dvakrát – a samotného mne to mrzelo.
  5. Za sebe jsem si však nejvíce užil závěrečný večer – jednak scénky byly moc fajn (zejm. scénka „pravda o ztroskotání vrtulníku byla nezapomenutelná), následné hraní deskovek taky, a vysedávání s kytarou až do jedné do rána bylo boží!

No, teď jsem nás pochválil, tak teď trochu té slíbené kritiky. Na čem jsme se i s ostatními vedoucími, když jsme se o tom po Horách bavili, shodli, bylo to, že jednotlivé části programu byly super, ale že dohromady toho bylo příliš mnoho – tak, že jsme pro jedno nestíhali druhé – často se stávalo, že se např. služby mlátily s programaem, jednotlivé programy se sebou navzájem – lyže s programem či se službami – a  že jsme kvůli tomu možná měli málo času na to sednout si, zahrát si Bang!, popovídat si, uklidit večer pořádně kuchyň :-).Budiž to poučením pro příště, abychom toho dělali méně, ale pořádněji.

O lidech
Pro mne byly však Hory hlavně skvělou příležitostí dozvědět se něco o nás, jako o oddíle, jako o skupině, a také o jednotlivých lidech, se kterými jsem ten týden strávil. A nebyl to ani program, ani lyže, ani běžky, z čeho jsem býval nejvíce nadšený, nebo naopak zklamaný, ale byli to právě lidé a jejich chování k sobě navzájem, které můj celkový dojem z hor nejvíce ovlivnilo.

Byli lidé a byly situace (a zde si troufnu i zcela konkrétně jmenovat), ze kterých jsem byl na místě potěšený, ne-li přímo nadšený. A to vždy, když jsem viděl, že se někdo k němomu jinému chová hezky, šlechetně, když jsem viděl nějaký dobrý skutek, no, prostě, asi víte co mám na mysli. A v této souvislosti bych rád zmínil Kámena, kterému jsem snad za celé Hory nemusel cokoliv vytknout, pak všechny, kteří byli na mém projektu (Beast, Kámen, Myška a Jíťa) za jejich nasazení a nadšení pro věc, pak Ronalda za to, jak zodpovědně přistupoval ke každému úkolu, který mu byl svěřen (a nešlo jen o kotel), rovněž Sylvu za skvělé vedení své služby a Myšku ještě za smysl pro detail,  a vůbec obecně děvčata ze 105. oddílu, neb si nepamatuji na jedinou situaci, kdy by s nimi byl kříž, Utona obecně za důvtip a skvělé postřehy. A tím netrvdím, že nikdo z těch ostatních, o kterých jsem se tu nezmínil, mi v průběhu hor nedělal radost, a nestálo by za to jej pochválit – to bych jim křivdil (!) – ale zejména tyhle osoby jsem si zapamatoval.

No a pak byly i situace, které mne naopak mrzely a zklamaly, a kdy jsem měl pocit, že „to nemá cenu“. Sem patřil zejména odjezd nováčka, neboť, ať byl, jaký byl, ať byl třeba rozmazlený či ubrečený (to nevím!) si myslím, že k nováčkům je třeba chovati se jinak, a je třeba starati se o ně, než si zvyknou. A pak mám pocit, že jsou u nás, zvláště mezi některými jedinci, zakořeněné určité vzorce chování, které by ve skautském oddíle neměly vůbec co dělat, kdy se k sobě nechováme kamarádsky, čestně a šlechetně, ale kdy jsme na sebe naopak „jako psi“, člověk člověku vlkem, jak kdysi někdo pravil, děláme si podrazy a naschvály a našim jediným zákonem je, že „silnější vítězí“.

A nebudu zde takto veřejně psát, o koho jde, protože mi to přijde blbý a myslím, že ti dotyční si toho jsou vědomi, a jen prozradím, že všichni začínají na M, a vzkážu některým ostatním, kteří se často pak nechají strhnout a k takovému nepěknému chování se přidají (a to ačkoliv o nich vím, že v jádru jsou dobří kluci), že tudy cesta nevede, a že provozovat skautskou činnost, o kterou nám všem jde, hrát hry, jezdit na lyže, tábořit v lese, sjíždět řeky, zpívat s kytarou u ohně, to nejde bez toho, abychom se na sebe mohli spolehnout a mohli si navájem věřit, a mezi lidmi, kteří si navzájem lžou a ubližují a nemají se rádi, to není možné – a že je to právě čestné a rytířské chování, které dělá skauta skautem. A až vedle toho jsou to dovednosti jako např, to, že umím rozdělat oheň nebo zacházet se sekerou či nožem.

Závěrem

Sečteno a podrtženo si však myslím, že se letošní hory povedly – celkově jsem z nich odjížděl s dobrým pocitem a těším na další ročníky, kdy je určitě zase o něco posuneme, zlepšíme nebo třeba zcela změníme, a nepojedeme na hory, ale třeba do Austrálie k moři učit se surfovat.

Me2d

Zimní výprava, mrazivá výprava, koňská výprava neboli také putování do Tepla

Stowosm (12. ÷ 13.1. 2013)

Oddílová výprava, která se odehrála o druhém lednovém víkendu, by se dala nazvat všemi těmito a ještě i jinými jmény, neboť se toho na ní hodně stalo.

Již netradiční sraz u klubovny, kde se mužstvo dozvědělo, že vedoucí odjeli vyhledávat úkryt „Teplo“, a ono je tedy ponecháno na pospas démonům mrazu, a hlavně samo sobě, dával napovědět, že asi nepůjde o klasickou výpravu „do chaty“, nýbrž o něco ostřejšího. A jak si s tím mužstvo poradilo?

Jak to jenom rozluštit?
Rozhodnutí nepoužít internet k nalezení Metoděje, který měl poskytnouti informace o další cestě, nás překvapilo. Nicméně na to, že úkolem je dostat se vlakem do Olbramovic, kluci zdárně přišli a stihli vlak v rozumnou hodinu, což je dobře. Sehnali také veškeré důležité propriety – mapu č. 41 a suroviny.

Horší to bylo s luštěním šifer. Zatímco „Rámečky“, stejně jako stará dobrá Morseovka byla prý rozluštěna během vteřiny, na vzkaz ukrytý v šifře „Mobil“, tolik nutný pro další postup do Tepla, nikdo ne a ne přijít.

Napišme si zde tedy malou ukázku úplně stejným způsobem, jakým byl zašifrovaný tento vzkaz na výpravě:

!5554443/3666.80123/338883/336335444999982

Pro ty, kdo by stále ještě nevěděli, jak na to – zkuste se podívat na číslice na mobilním telefonu: jaká písmenka se pod nimi asi skrývají? A pokud vám to stále nedává smysl, podívejte se na podtržené číslo a a zamyslete se nad tím, zdali se věta běžně začíná vykřičníkem…

Nicméně mužstvo mělo neuvěřitelnou kliku, když se rozhodlo i přes nedoluštěnou šifru nazdařbůh vyrazit do Vrchotových Janovic. Ovšem nevím, co by dělalo, kdyby na místě zjistilo, že cíl se nachází úplně na opačné straně… Tak tomu ovšem (naštěstí) nebylo a na hřbitově jsme se úspěšně potkali. Já (Me2d) jako duch a ostatní jako obyčejné živé bytosti.

Guláš tady a teďNásledovala epizodka s gulášem. Ačkoliv to rozhodně nebylo původním záměrem, role nemluvícího ducha se ukázala být jako výtečný způsob vysledovat, jak si s úkolem uvařit buřtguláš zvládnete poradit. Shrňme si tedy některé plusy a mínusy, které jsem zaznamenal.

Za nepochopitelný výběr místa na ohniště: ačkoliv se asi o třicet metrů vedle nacházelo připravené ohniště s lavičkami kolem dokola, rozhodli se kluci rozbít tábor přesně uprostřed cesty. Co kdyby třeba jelo auto? A proč vláčet to dříví tak daleko?
+ Za zapálení ohně: Je vidět, že v některých, konkrétně tedy v Bobrovi a Ronaldovi, skautská výchova opravdu něco zanechala. Oheň hořel (bez použití papíru, zato ale se zapalovačem) za pár vteřin. Skvěle, ale pro příště: oheň zapalujeme na tři sirky, ale to je jen detail.

Za rozdělení úloh a délku vařby: Kdyby si mužstvo rozdělilo úlohy chytřeji a zatímco jedni chystali dřevo na oheň, druzí by již  loupali brambory, jistě by guláš byl hutnější a daleko dříve, než za dvě hodiny!

+ Tloukovi a Tomášovi za nošení dříví: Zatímco někteří si hřáli prsty u ohně a občas třeba zamíchali vodou v kotlíku, nebo si dokonce grilovali brambory určené do guláše, Tlouk s Tomášem obětavě nosili a lámali dříví, čímž zajistili jeho nepřetržitý přísun až do konečného uvaření jídla.

– – Milanovi za nicnedělání, sprosté písničky z mobilu a nepěkné chování k mladším: No a během toho, co mnozí skoro celou dobu pracovali, někteří, zejména Milan, naopak pro uvaření guláše neudělali téměř nic. Pan kolega pouze stál u ohniště, z mobilu pouštěl debilní písničky (čímž si jej vybil, dobře mu tak…), a když byl poslán na dříví, doručil, silák, k ohništi asi dva klacíky (zatímco však neopomněl několikrát zbuzerovat mladší kluky, aby „se neflákali“).

+ Za guláš samotný: Co ovšem nelze upřít je, že výsledný buřtguláš byl vskutku výtečný, a to i díky Matesovi, jenž řídil jeho vařbu. Také je pozitivní, že se o něj všichni spravedlivě podělili.

„Tam radši nechoďte, co když tam je ještě něco většího“
Obraženka – další cíl, oznámený Me2dem (tedy mnou). Dvacet minut postávání na křižovatce a neschopnost podívat se do mapy a rozhodnout se, kam dál. Čelovky, které svítily, když neměly, a nesvítily, když měly. Mišwe na stromě. Vypouštěné světlice, které nebyly vidět, pouze duněly z dálky.

„Odkud to znělo?“ „No, tak asi tak odtamtud.“ „Vážně?“ „No, možná ne.“ „To je jedno, tak tam jdem.“

A následovala pro mne asi nejhezčí část celého pochodu, kdy jsme šli prostě „na blind“. Šlo se z kopce, po loukách, místy se i běželo (prostě proto, že se chtělo) a bylo to moc fajn. Prvním překvapením byly tři zapomenuté a nyní zasněžené balíky sena spatřené na okraji jedné louky. No a tím druhým, a největším, bylo setkání s prvními živými bytostmi od Vrchotových Janovic. Přeskakujíce potoky, brodíce se bažinami a podlézajíce dráty elektrických ohradníků ohrad jiskřících napětím jsme místy ani netušili, zdali jdeme správně.

Když se ozval ten dusot, mnozí si mysleli, že proti nám běží stádo býků, nebo něčeho ještě většího. Pak ticho, nic. Máme jít dál?, radíme se. „Zhasněte čelovky,“ radil někdo. Ale šli jsme a postupně jsme přicházeli na to, o co jde. Ze tmy postupně vystupovaly mohutné hlavy a šíje porostlé hřívou. Poníci! „Nechoďte tam, co když tam bude ještě něco většího,“ děsil se Milan. A bylo – stádo nádherných statných koní. Zprvu byli nesmělí, divili se asi této noční návštěvě. Ani my jsme moc odvahy neměli. Ale když jsme se pak zkamarádili a někteří koně nás dokonce vyprovázeli až na okraj ohrady, měli to mnozí (včetně mne) zcela právem za nejkrásnější moment celého dosavadního putování. Zvláště Mates pak vzpomínal na svou černou „čestnou stráž“ a já si dodnes pamatuji oči toho krásného bělouše.

Po svíčkách do Tepla
Jako zázrakem jsme se po průchodu otevřenou bránou statku ocitli přesně na malé návsi, odkud již od kapličky vedla jasně vyznačená cesta po svíčkách. Ani ta nebyla jednoduchá, museli jsme při ní skákat přes potok (do kterého dokonce trouba Mates pustil kotlík – ještě, že jej Bobr o pár metrů po proudu chytil – jinak by sis platil nový), a nohy jistě už některé bolely tak, že si mysleli, že nedojdou.

Ale došli jsme, potkali jsme Chálu, který něco zmateně vykládal, abychom pak již jen kousek doputovali přímo do Tepla. Jaké blaho pro nás pak znamenaly ta rozžhavená kamna a hrnek horkého sladkého čaje! Postupně jsme roztávali, jeden po druhém, teplo se rozlévalo po celém těle a výtečný vanilkový pudink z dílny Máry a Muffa byl skvělou odměnou za celodenní putování! Kdo tu noc nespal jako zabitý (no dobře, Tlouk k tomu měl důvod, a Mišwe, Chála, Mates, Milan a díky nim i Kreveta jistě taky, a pak vlastně i Muff a Me2d, kteří to vše řešili), tomu se divím.

Zápisníčky a hračkářství
Připomínat neděli jeví se zde zbytečným. Snad jen vzpomeňme na výrobu zápisníčků a nezapomínejme si je nosit na všechny oddílové akce. A také na nešťastně ujetý vlak, který mi ovšem dopomohl k tomu, že jsem snad poprvé byl z výpravy doma už ve chvíli, kdy všichni ostatní ještě seděli v autobuse (a že to nebylo naopak, jako vždy jindy – to jest že zatímco všichni ostatní jsou již doma, Me2d ještě sedí v autobuse).

Jaká výprava byla, to si zhodnoďte každý za sebe. Za mne můžu říci, že se povedlo vše, co jsme naplánovali, zažilo se toho mnoho navíc, mužstvo zvládlo své úkoly dobře, nicméně ve mne stále ještě zůstává tak trochu nepříjemná pachuť z toho hrubého a nehezkého chování, jehož jsem byl svědkem zvláště při vaření buřtguláše. Starším klukům bych tedy rád připomněl promluvu, kterou jsem k nim měl přede dvěřmi chalupy. Doufám, že si z ní něco odnesli, a že napříště mne třeba překvapí spíše nějakým šlechetným či rytířským skutkem, než skutkem bezohledným a sobeckým. Moc bych si to přál!

Me2d

K bodování:
Kolik má přesně kdo bodů můžete zjistit z tabulky v klubovně. Jak jsme k těmto číslům došli?

  • 16 bodů (8 za každý den) získal každý, kdo se výpravy zúčastnil
  • + 3/2/1 body získal každý za pořadí ve hře „hračkářství“
  • + 2/1/0 body jsem rozdal za množství odvedené práce při vaření guláše
  • žádné z těchto bodů navíc jsme neudělili těm, kteří se podíleli na té hrubosti vůči Krevetovi
  • 1/2 z celkového počtu bodů jsme strhli těm, kdo se na výpravu přihlásili pozdě

Tábor Březník

Stowosm (30. 6. ÷ 20. 7. 2012)

Etapovka: Pán Prstenu

       1.den: Ráno jsme se sešli a odjeli vlakem do Plzně, kde se přesedalo na vlak do Přeštic. Z nádraží pokračovali ještě asi 4 km na tábořiště. Do večera jsme pak stavěli tábor. Nic zajímavého se již nedělo, krom stavby nových stanů Sahar.

Etapa:není

Zápisek dne: Měl jsem spálený záda. (Adam)

Počasí: Slunečné

2.den: Rozcvička s Dominikem byla hrozná, neboť se nikomu nechtělo běžet, a tak jsme museli jít do Příchovic (asi 2 km a zpět). Snídaně však byla dobrá (kakao s vánočkou). Pokračovala stavba tábora, jako třeba aréna k dřevárnám.

Etapa:není

Zápisek dne: Pršelo jak na Sibiři. (Žéňa)

Počasí: Večer deštivo

        3.den: Opět mnoho práce a konečně latrýny. Hrál se softball.

Večer strašně pršelo, až se potok vylil z koryta.

Etapa:není

Zápisek dne: Prší a blýská se jak při náletu. (Žéňa)

Počasí: Prudký déšť.

        4.den: Opět mnoho pršelo, ale hlavně se stavělo. Pod Bubovou postelí byli oběveny dvě malé myšky a pokusili jsme se je vycvičit na assasiny. Marně. Snad, až budou velké jako prasata. Počasí nám bohužel neumožnilo udělat zahajovací oheň.

Etapa: Záchrana Froda.

Zápisek dne: Pod Bubovou postelí jsme našli dvě myši. (Bubo)

 Počasí: Krutý slejvák.

        5.den: Ve středu se při stavbě postavila cesta na latru. Večer se dělaly stezky.

Etapa: Pečení lembasu ve vlasních pecích.

Zápisek dne:Hmm…Lembas. (Chála)

Počasí: Konečně slunečno.

        6.den: Příjezd návštěv (Káti, Péti, Blechyho, Vrta, Mikeše, Dáši a Ferdy) pozvedl náladu v táboře. I výlet na koupaliště a sanitární den nehledě na slunečno byli příjemné.

Etapa: Boje v Morii

Zápisek dne:

Pošel Myš – utonul. (Bobr)

Počasí: Slunečno, večer přeháňka

 

7.den: První dobrá rozcvička a sice Tour de France. Začal French day – Snídaně=toast; hra=Byrokracie; potom práce, u kterých si zvláště dřevo užilo spousu legrace s „levitujícími“ stromy; oběd po francouzku (co bylo k jídlu?). Odpoledne jsme hráli softball a šlo se na koupák. Objevení podivného chování mušek nad Ferdou zabralo mnoho dní a namohlo mnoho bránic.

Etapa: Ochrana půlčíků 

Zápisek dne: Kácení stromů. (Dan)

Počasí:  Slunečno

        8.den: Raní blok rádců a po obědě blok s návštěvami. Zvlášť se líbila lana, zejména vysoká – lezení po stromech.

 Etapa: není

Zápisek dne: Vysoká lana byla super. (Šunky)

Počasí: Slunečno

        9.den: Ráno po snídaně bylo UFO a maskovačka, při pracech nás navštívila skautská kontrola z okresu a byli jsme pochváleni. Večer byla debata.

Etapa:není

Zápisek dne: Debata stála za to. ( Anonim)

Počasí: Slunečno, večer deštík

        10-11.den: Tyto dva dny byl puťák po družinách. Za Delfíny mohu říct že hra Dědeče měniml, měnil, až vyměnil měla úspěch a prohlítka hradu Švihov se líbila také.

Etapa:—

Zápisek dne: Ten kožich je hustej! (Mišwe)

Počasí: Slunečno

        12.den: Odpoledne jsme hráli hobití fotbal. Následovala etapa: “zabíjení” a následné pečení? a jedení králíků. Chála začal stávkovat.

Etapa: Osvobozování půlčíků

Zápisek dne: Konečně jsem zjistil, že mi chutná králík. ( Dan)

Počasí: Slunečno

13.den: Hra na stavbu osady zaujala všechny, až na Chálu, který stávkoval. Večer byla zdravoběda, která se opět všem líbila, až  na výjimky.

Etapa: Neznámá

Zápisek dne: Hektický den. (Anonim)

Počasí: Střídavé

        14.den „Den bez vedoucích“ se líbil zvláště díky kickballu a hře American gold (vymyslel Bobr a Žeňa). Přijel Řízek[millejir1] .

Etapa: Konvoj

Zápisek dne: „Přemýšlení“ ve spacáku s donáškou jídla ( Muff)

Počasí: Zamračeno

        15.den: Raní hra s Muffem na doktory rozhodující komu dají injekci proti AIDS. Odpoledne byli kroužky. Večerní diskuse. Nová návštěva Jiřík s přítelkyní.

Etapa: Noční obcházení a zbírání artefaktů pod Enty a vytváření plánu Železného pasu.

Zápisek dne: Dobré množstvý etap. ( Bobr, Žeňa)Počasí: Proměnlivé

 

16.den: Ráno orijenťák s Jiříkem.

Etapa: Není žádný konkrétní záznam.

Zápisek dne: Nehoustnoucí puding. (Bubo)

Počasí: Polojasno

17.a 18.den: Z důvodu nemoci Dominika se „bohužel“ nezapisovalo. Proto je pro mne velmi těžké cokoliv napsat. Mohu říct jen:

Etapa:—

Zápisek dne:—-

Počasí bylo promělivé, až slunečné.

       

19.den: Ve Středu 18.7. se konala nejlepší závěrečka co jsme , kdy zažili, neboť již nebyla punktovka jako vždy, níbrž vlajkovka. A až na trochu nevyrovnané týmy, ze kterých vznikaly vzpoury se všici dobře bavili (s výjimkou Cháli, který se naštval na Máru, když mu zahodil šíp, pak se za nim rozeběhl s klackem). Není potřeba tajit, že vyhráli Draci.

Etapa: Závěrečka-Dobívání Osgiliatu

Zápisek dne: Maskování skřetů (vedoucí upatlaní od bahna) se hodně povedlo. (Milan)

Počasí:Ráno pod mrakem, večer slunečno a vedro.

        20.den: Bourání tábora bylo ve znamení celého dne. Večer jsem šel spát, až dost pozdě, jako všichni, každý ležel, kde se mu chtělo (ve stanu, v hamace, jen tak uprostřed náměstí).

Etapa:—

Zápisek dne:—

Počasí: Pod mrakem a déšť.

        21.den: Ráno jsme už jen dobalili poslední věci, a jelo se domů.

 

Napsal Bobr

Výprava na Plešivec

11.-13.5. 2012

Všichni jsme se sešli 16:45 u Billy, a až tam se zjistilo, že Draci nemají jídlo, ani stan, neboť se Světlucha totálně vykašlal na svou družinu. Když se vyřešily tyto dva problémy, dokoupilo se jídlo (které měla mít každá družina své) a Dogy zapůjčily stan. Poté jsme vyrazili na Hl. Nádraží. Díky zdržení jsme jen tak tak stihli vlak, další cesta už probíhala v poklidu.

Když jsme vlakem dorazili na stanici Lochovice vystupovalo s námi asi 60 skautů (další oddíly). Poté jsme vyrazili kolem Smaragdového  Jezírka, až na vrchol Plešivce. Tam na nás už čekal Mikeš. Večer jsme postavili stany, udělali jsme si večeři (zde je nutné poznamenat, že Bubo jedl celou výpravu buřty na tisíce způsobů), pokecali o důvodu bytí  a šli spát.

Ráno jsme vstali kvůli dešti až okolo 8:45 a po snídani (co si kdo koupil) jsme se učili loďák a křížovou vazbu. Na což  jsme následně hráli hru, při níž jsme měli hodinu na stavbu křesla, tato hra dopadla nerozhodně, pač Žeňa a spol. nestihli limit a Bobr a spol. zase sestavili nefunkční křeslo (Šarina, který nebyl zrovna „rohem hojnosti“ pomoci při stavbě, si na něj sedl a kejval se na něm, tak dlouho, až se křeslo rozpadlo). Odpoledne, po vlastnoručně na ohni uvařeném obědě, jsme hledali kešky a šifrovali si navzájem zprávy. V podvečer jsme šli pro vodu a sekali dřevo. Následovala večeře, pokecali jsme a postupně šli spát.

V neděli ráno jsme sbalili stany a po snídani jsme hráli myslivečka, pak jsme vyrazili na nádraží do Lochovic (6,5 km). Všichni jsme si oddechli, když jsme si sedli ve vlaku, protože jsme dorazili asi 3 min. do příjezdu vlaku, nechali jsme se odvážet směr PRAHA.

Výprava byla good, ale příště by to chtělo více vody a né jen tu nepitnou→převařovanou.

Napsal Bobr

Výprava do Příbrami

13. – 15. 4. 2012

U Billi na Proseku byl sraz. Už z dálky jsem viděl tu početnou skupinku skautů, takže jsem si uvědomil, že po dlouhé době to bude výprava s opravdu hojným počtem lidí. Já, Mára, Muff a Ronaldo jsme šli nakupovat a vyčistit ochutnávky od všech vzorků zdarma. Po nákupu jsme se bez problému přesunuli metrem na Hl. Nádraží, přestoupili na vlak. Vpěchovali jsme se do 2 kupéček. V tom 1. Seděli všichni co hráli Dračí doupě vedené Májkou, a v tom 2. Kupéčku jsme si hověli Já, Dominik a Muff. Když jsme vystoupili v Příbrami, rozhodl Marek, který ani pořádně nevěděl cestu a vedl nás (nemám ti to za zlé), že se projdeme po delší trase, ale mnohem méně frekventované. Muff mě a Chálu naučil hru Kontakt. I po západu Slunce jsme ale nedošli do chaty. Došli jsme až do další vesnice, když jsme si uvědomili, že je něco špatně. Naštěstí nás Muff vysvobodil svým mobilem. Spojil se s vedoucím a ten nám vyšel naproti. Do chaty došli poněkud unavení, ale zvládli to, díky představě vyhřátého krbu a chutné večeře od maminek. A toto se splnilo. Po příjemném jídle následovalo klasické nastěhování do našich ubikací a spánek.

Ráno Delfín a Dogy dělali snídani kvůli mně o hodinu později. Pak si pro nás místní členové spolku Řimbaba připravili poutavý proslov s ukázkami z dob středověku a i prohlídku jednoho dolu pod vesničkou. Pak byl Márův sportovní program proložený obědem. Ten jsme si snědli v krásné letní atmosféře, jelikož bylo venku nádherně, tak jsme jedli na zahrádce. Byl nám slibovaný aktivní a náročný program. Mno, to se vyplnilo. Přibližně 2 hodiny po obědě jsme byli rozřazení do vyrovnaných týmů po 3 lidech. Plnili jsme fyzicky náročné úkoly, ale i šifry, či jsme pracovali s mapou. Večer jsme měli jídlo uvařené na ohni v kotlíku venku z důvodu nedostatku plynu v bombě. Muff si pro nás potom připravil poněkud netradiční, ale zajímavý program na zamyšlení a postřeh. Šli jsme si vyčistit zuby a spát.

Zbytek výpravy proběhl naprosto normálně. Snídaně, úklid a odchod na vlak za poněkud nehezkého počasí. Na Hl. Nádraží v Praze jsme si dali pokřik a rozjeli se metrem do našich domovů.

Doufám, že se vám tento zápis líbil.

Tošek

Jednodenní bitva s HornoPorno

1.4.2012

Když jsme se dozvěděli, že budeme mít jednodenní výlet na bitvu proti HornoPorno skautům, měli jsme jistě smíšené pocity, ale tato předtucha byla nejčastější: „Mno, skvělý no, na tý bitvě nás tam porazí na 3x, dyť jich je mnohem víc než nás a bojujou sakra dobře“. Naštěstí, se toto nevyplnilo. Jakmile se nastoupilo do autobusu na Černém Mostě časně ráno, už jsme si jen vychutnávaly pohledy cestujících (kdo se jim může divit, když už jsme byli v kostýmech se zbraněmi v rukou). O pár zastávek dál jsem přistoupil já (Tošek), a dále si povídal s ostatními, půjčil Světluchovi svůj oranžový oblek a občas i někomu ukázal své zbraně. Na zastávce Xaverovský Háj, jsem se smíšenými pocity z nadcházející bitvy vystoupil společně s ostatními a vyšli jsme vstříc dalším zkušenostem pod vedením Máry. Jen co jsme po cca 10 minutách došli k nedalekému lesu za slunečného počasí, přiběhl k nám Řízek, převlečený za jednoho z významných rytířů Kulatého stolu, Mordreda. Ten nás uvítal a zavedl za Artušem, jež byl oblečený také velmi dobově. Artuš byl ve skutečnosti vedoucí skautů z Horních Počernic, kterého jsem i několikrát viděl na Cintře. Následovalo zběžné prozkoumání našich zbraní (jen 3 byly dočasně zabaveny), pár rad jak udělat zbraně tzv. „2. generace“ a velmi krátký trénink. Pak jsme všichni přestali bojovat. Viděli jsme totiž příchod skautů z Počernic. Nutno říct, byli jsme velmi překvapeni. Nás bylo mnohem víc! U nich se také našli zbraně, které byly oklasifikovány jako nebezpečné. Pak se začalo s pravidly a rozřazování tzv. „bratrů ve zbrani“. Toto zabralo jen pár minut. Spárovali nás (nejčastěji Prasečák + HornoPorno skaut) do dvojic se slovy: „Na svého bratra ve zbrani netasíš meč, ba ani ho nezraníš“. A co myslíte že pak následovalo? Samozřejmě rychlé a poněkud okrajové vysvětlení pravidel. Pak už se začalo hrát. Zprvu nám bylo řečeno, ať přineseme kamení na výstavbu pevnosti Camelot, kde jsme měli uložené věci. Po zdlouhavém hledání a procházení nepříjemnými popínavými rostlinami, jsem narazil na Mordreda. Byl jsem falešně obviněn za pomlouvání krále Artuše, za což jsem byl ihned zabit. Od té doby jsem se chtěl pomstít. Po reinkarnaci v Camelotu jsme kamenné naleziště objevili. Já se svým pokrevním bratrem Dwarfem sebrali provázek představující kámen a vyšli směr hrad. Ale kdo by chtěl hrát fér a taky poctivě nosit kamení? Samozřejmě, moc lidí ne. A tak jsme byli my dva obklíčeni několikanásobnou přesilou , zabiti  a okradeni o kámen. Po  5 minutách jsem já s Dwarfem posbíral všechny, kteří se nepodíleli na naší potupné smrti, a vyrazili se pomstít. A naši nepřátelé nás už očekávali, a po mírně zděšeném pohledu na nás se rozhodli toto vyřešit mírumilovnou cestou. Já a jeden z otrokářských dvojčat jsme začali vyjednávat. Po chvilce přišel Mordred se svým obouručním mečem v ruce a snažilo se náš konflikt urovnat. Stačilo jen jedno krátké slovo, aby se celá doposud poměrně organizovaná situace zvrhla v kombinaci jatek a chaosu. Zakřičel jsme náš tajný kód pro útok, což bylo slovo „večeře“. Mordred neměl šanci. Než se stihl rozmáchnout svým těžkým, byť vyváženým mečem k útoku, měl ode mě a mých “dualek“ 3 zásahy, což stačilo k jeho smrti. Ve zlomku vteřiny jsme se rozeběhli na nepřátelskou skupinu se zbraněmi s dlouhým dosahem v čele. Nepřátelský blok neměl šanci. Jistě, i na naší straně byly ztráty, a to nemalé, ale můžu s jistotou říct, že jsme vyhráli. Přeživší popadli po dvojicích kameny a šli jsme zpět do Camelotu. Touto událostí, už jsme vytvořili 2 rivalské a poměrně i vyrovnané nepřátelské bloky. V tom našem jsme byli Já, Bobr, Světlucha Adam, Hyper, Dwarf, Milan a i někdo další. U nepřátel se nacházeli otrokářská dvojčata, Májka a Panda. (Omlouvám se, ale na všechny jsem si nevzpomenul, snad se nezlobíte). Pak už jen následovalo Dominikovo vpadnutí do děje, příchod Zeleného rytíře (mnou nazývaný Zelný rytíř), mnou a Bobrem složená báseň pro královnu Artuše a zrada Mordreda. Po vypití lektvaru od poněkud senilního čaroděje, rytířům Kulatého stolu přibyl do konce LARPU 1 život. Pak jsme dostali zprávu, kterou jsme s klíčem rozluštili a vydali se hledat Sv. grál. Hned po nálezu tohoto bájného a mýty opředeného pokladu, jsme ho donesli do Camelotu našemu králi Artušovi. Od něj jsme se dozvěděli, že Mordred vykradl náš hrad, naverboval nepřátelský blok a uprch do nedaleké pevnosti. Tam se odehrála finální bitva, při které se už nikdo nemohl reinkarnovat. Tento zážitek ve mně opravdu zůstal, neboť jsem ještě nebyl na žádném LARPU, kde by závěrečná bitva skončila remízou. Následovalo jen rychlé balení a běh na autobus, který jsme naštěstí stihli. Na Černém Mostu jsme si dali pokřik, pochválili tuto dobře zorganizovanou akci, a vydali se do svých domovů tak akorát na oběd.

Doufám, že se vám tato recenze líbila.

Tošek

Výprava do Tyrolského srubu u Slatiňan 16.-18.3.2012

Tento pátek jsme se sešli  v 17:00 u Billy, když dorazili poslední, vyrazili jsme na Hlavní Nádraží, odkud odjížděl náš vlak. Poté jsme nastoupili do vlaku a svezli jsme se až do Pardubic. Cestou jsme se česali větrem z okna vlaku.

V Pardubicích jsme přestoupili na vlak do Slatiňan, byla už trochu zima, takže jsme si skoro všichni vzali mikiny. Následující cesta vlakem nebyla už zajímavá, ale netrvala dlouho. Po vystoupení z vlaku ve Slatiňanech jsme pokračovali ke správkyni propůjčeného skautského srubu (cca 1,5 km), která nám půjčila klíče a s nimi jsme se vypravili do srubu. Cesta vedla poly, lesem i po turistické značce asi 5 km. Dorazili jsme ke srubu, byla to zvláštní stavba na samotě v lese. Hned po krátkém zabydlení si každý vybral postel a konala se večeře z vlastních dovezených zásob. Spát se šlo  okolo 10:00h, rádci s vedoucími až po poradě v 11:00h.

Druhý den ráno se vstávalo okolo 8:15h a hrála Vlajková s hadrovými koulemi a po níž následovala oblíbená shovka. Po obědě (guláš) byl krátký polední klid a začal program o poznávání historie našeho oddílu. Večer se hrálo Ulov si svou večeři a pak se pekly ulovené buřty. Večer jsme si ještě užili nočního Myslivečka a pak se zpívalo.

V neděli se stávalo v 9:00h (služba o 3/4h dříve) a hrálo se s lany a Chlebárna, po které následoval úklid srubu a odchod na vlak. Jediná zajímavá věc cestou zpět byla, když jsme jeli mezistátním vlakem s rozkládacími sedačkami, takže si pár lidí rozložilo svou  sedačku a jeli do Prahy v leže.

Napsal Bobr

Střediskové hory 2012

(12.-19.2. 2012)

Střediskove hory začaly 12.2.2012. Sešli jsme se na Nádraží Vysočany       v 9:00. V 9:33 jsme odjeli z 1. nástupiště, až do Tandvaldu. Cesta proběhla  celkem v klidu, kromě Světluchy, který rozlil Coca-Colu po celém vagonu. Po přestupu do zubačky jsme v klidu dojeli na nádraží Desná-Pustiská, asi cca 2 km od chalupy. Poté následovala cesta k chatě. Když jsme dorazili, vybalili a vynosili jsme si lyžařské věci z aut (auta přijela asi o 2 hodiny později, kvůli přehřátí Káralova auta už ve Vysočanech). Pak jsme měli v plánu jít na svah, ale nezbyl čas. Po večeři jsme sami vytvářeli rozpisy služeb. Večer se hrálo Riskuj. Vyhrála Myška, druhý byl Bobr, třetí Sylva a čtvrtý Světlucha.

Druhý den ráno se šlo na svah a dělilo se do 4 sjezdařských skupin podle zkušeností. Při obědě se Blecha s Dominikem rozhodli založit sektu v jejímž středu bude Bobr. Odpoledne se také lyžovalo a večer se hrála Sardel a Upír. První upír byl Chála a svého úkolu se hrdě zhostil další upíry si bohužel nepamatuji, ale byla to ohromná legrace.

Třetího dne se šlo poprvé na běžky. Skautská část byla rodělena podle výkonnosti do tří běžkařských skupin (dle zkušeností určených při snídani). Po rozchodu si šla každá skupina zaběhat na běžkách. Nakonec se zjistilo, že ve druhé skupině jsou pouze dva účastníci a tak se dvojka sloučila s jedničkou.  Nově vzniklá skupina dorazila o hodinu později, než byl plánovaný příjezd, protože šlo o výkonostně nevyrovnané složení. Nakonec se večer se všichni v pořádku sešli v chlupě a pokračovalo se tématickými kroužky (např. vaření, poslech hudby z filmů atd.). Všem se kroužky líbily a to hlavně ten s tématem filmové hudby, protože u poslechu mohli ležet ve spacácích. Po kroužcích byl večerníček Jeden statečný, moderní příběh motivující k třídění odpadu s dějem odehrávajícím se na Divokém západě.

Čtvrtý den se jelo do plavečáku v Liberci. Cesta byla dost komplikovaná, protože se muselo několikrát přestoupit kvůli množství sněhu na trati. Do Liberce jsme, i tak úspěšně dorazili. V bazénu to bylo super a někteří  dokonce sjeli tamní tobogán v 10-ti lidech jako ve vláčku (Eda mě na konci nedopatřením kousl do hlavy, což všichni náležitě ocenili). Po bazénu následoval rozchod (obhužel jen na 30 min.), kde se vedoucí uvolili zvýšit limit na 50Kč, i přesto se však někomu povedlo překonat limit. Cesta zpět byla stejně náročná, né-li víc, (opět dvě a půl hodiny). Večer se hrály deskovky, jako například Vysoké napětí, Risk atd.

Pátý den se šlo na vlak až do Tandvaldu, ale kvůli opětovnému problému se sněhem a navíc i deštěm jsme se museli vrátit do chaty a odpočívali jsme (vesměs se hrál dračák nebo se spalo). Po obědě jsme se se „zájmem“ vrhli na sjezdovky a na novém prašanu se konal i závod ve slalomu, který byl jediným lákadlem pro remcaly, kteří už nechtěly na sjezdovky (dokonce i skandovaly). Večer bylo všemi očekávané Kasino, které je tradiční a oblíbenou součástí střediskových hor, takže není divu, že se všichni stláskali nakoupenými dobrotami, či se smáli úkolům, které byli dost rozdílné, ale se všichni bavili a to bylo hlavní.

Šestým dem se opět „probraly“ běžky a podle nových výkonostních skupin, které byli vyrovnanější, se vyrazilo na Smědavu. Za naší skupinu mohu hrdě prohlásit, že se nám výlet líbil, k čemuž mohl napomoci i fakt, že jsme se dost dlouho „placatili v hospodě na Smědavě“ (samzřejmě že bez alkoholu). Na konci výletu se jel závod na běžkách. Večer se vyhlásily výsledky slalomu i běžkařského závodu (oboje vyhrál Bobr i když jen těsně), pak se promítaly fotky z celých hor a zjišťovala se zpětná vazba na akci. Večer byly opět večerníčeky, které se opět sešly s velkým ohlasem.

Poslední den se uklízelo, dobalilo a odešlo z chalupy. Kvůli opoždění vlaku z Desné a následnému „prošvihnutí“ rychlíku z Tanvaldu jsme museli jet jinou trasou. I tak ovšem byla zábava, zvlášť v koutku kde byla Blecha, Muff, Dominik, Bobr, Myška a ke konci i Ronaldo. Při cestě zpět jsme se dozvěděli, že ještě stihla upadnout převodovka autu s věcmi, ani to však nemohlo zkazit skvělou náladu této skvělé výpravy.

Napsal a přepsal Bobr

Výprava do Bělé pod Bezdězem

20.-22.1. 2012

V pátek jsme se sešli na Čerňáku v 18:00. Poté jsme zjistili, že nám chybí Chála, ale přebývá Dan. Muff  koupil v autobuse lístky a vyrazili jsme vstříc dobrodružstvím.

Asi po půl hodině jsme přestoupili na jiný autobus. Když jsme vystoupili (kdyby nám řidič neřekl, nevšimli bychom si, že jsme na správné stanici)

na náměstí v Bělé pod Bezdězem, Muff s někým telefonoval a my se koulovali. A pak jsme vyšli k chalupě, kde jsme měli ubytování. Po cestě jsme viděli kostel, domy, ale i lidi, kteří se vraceli domů.

Když jsme dorazili na místo, byl tam již nějaký cizí muž. Naštěstí se ukázalo, že se jedná o tamějšího správce. Následovala strkanice ve dveřích, ale nakonec jsme se všichni dostali v bezpečí do chalupy, dali jsme si bagáž do pokoje a zatopili v kamnech, poté jsme vesměs šli spát, či hráli Jungle speed nebo vítali Chálu, který přijel s Dominikem jiným autobusem, protože byl na srazu o 3 hodiny dřív a po dvou hodinách se rozhodl vrátit domů. Pročež musel jet s Dominikem jinak.

Druhé ráno jsme vstali a byla snídaně (službu měli Delfíni). Následoval blok rádců (ponorky) a výlet. Nejdřív měl navigovat podle mapy Mišwe, ale měl s tím dost problémy. Dále vedl Mates, už úspěšně. Po cestě jsme také hráli myslivečka, hledali „kešky“ a hráli Napoleonské války. Celá cesta se samozřejmě neobešla bez házení koulí (sněhových). Po cestě jsme sbírali body za různé hry, a cestou vedl Chála.

Když jsme našli druhou „kešku“, uvařili jsme si na vařičích oběd (fazole s fazolemi na fazolích) a čaj. Po obědě vedl Kotlík, který s tím měl také malinké problémy, ale nakonec i přes nevoli počasí jsme v pořádku, i když mokří a špinaví, dorazili do chaty.

Večer jsem hráli hru s otázkami a odpověďmi v „Indické televizi žlutá opice“, kterou suveréně díky Toškovým a Bobrovým znalostem vyhráli  Delfíni. Poté následovala diskuse o drogách, cigaretách a alkoholu, která se protáhla, až skoro do půlnoci. Poté ještě šli Tošek s Bobrem na malou poradu s vedoucíma a potom taky spát.

V neděli jsme vstávali až před dvátou a následovala snídaně a stavba „děhuláků“ (děsivých sněhuláků) a úklid. Po obědě jsme vyrazili na nádraží, abychom stihli vlak domů. Vlak jsme naštěstí stihli a čas čekání na vlak trávili házením koulí proti proťejším fabrikám. Perličkou bylo, když nás z reproduktorů na nádraží nabádali k opatrnosti v kolejišti místo, aby nám řekli abychom s házením skončili. Cesta vlakem proběhla OK. Na nádraží jsme se náležitě rozloučili a rozešli domů.

Výprava byla super.

Napsal Bobr

Skautské Vánoce 2011

Celé středisko se sjelo na vlakové Nádraží Vysočany odkat´ jsme měli odjed na skautskou chatu v Hostinné. Jak jsme vyjeli někteří protože nebylo místo stáli.Pak jsme přesedli do druhého vlaku ve kterém bylo také málo místa tak jsme byli v 1.tříděco bylo dost luxusní.

Jak jsme dojeli dělali jsme takové ty běžné věci jako vybalit,najíst se a tak. Ráno jsme měli vánočku a pak dopolední program který byl dobrý.Odpoledne jsme měli polévku a kuře na paprice bez kuřete ,ale po poledním klidu byla hra hledání Vánočních ozdob až do večera kdy byl kapr a nakonec dárky.Po rozbalování dárků byli jako každoročně zvyky jako odlévání olova a věštění z něj a rozkrajování jablek.Pak jsme šli spát a druhý den už se asi nic zvláštního nedělo kromě toho že si Jirka dal skoro všechny věci do auta což způsobyla  Ferda.

Nakonec jsme všichni odjeli domů a já osobně si myslím že se výprava povedla .KONEC

Mates

Válka o Cintru

Pro ty, kteří nevědí, co Válka o Cintru je, se jedná o boje s dřevěnými meči.

Vše začalo, když jsme se v 16:30 měli sraz na Hlavním nádraží. Poté jsme jeli do Světlé nad Sázavou, odkud jsme šli asi 15km do tábořiště. Na tábořišti jsme byli asi v 11hod večer. Než jsme směli jít spát, museli jsme však vyplnit formulář, který Mára správně vyplnil a dal nám ho opsat.Následně jsme někteří šly do krčmy, ostatní si šli lehnout. Jenomže asi deset minut poté ke mě přišel Muff a řekl mi, že Chála zapomněl vzít stan, a tak jsem musel vyřešit, aby se vešel k někomu do stanu. Když jsem tak učinil,všichni už spali i se zkontrolovanými zbraněmi.

Druhý den ráno jsme vyrazili na mrchoviště plni očekávání z nadcházejících bojů. Po příchodu na mrchoviště, které bylo asi kilometr vzdálené, jsme dotali první quest.

Naším prvním úkolem bylo obhlídnutí situace. Když jsme, tak učinili, opět jsme se vrátili na mrchoviště Další úkol byl udržet či získat do určité doby město, které měli v držení příšery.Zde byla svedena první bitva, kterou Nilfgard (strana ,za kterou jsme bojovali) vyhrál.

Asi hodinu jsme dělali menší questy, a potom jsme měli udržet přístavy co nejdéle. Držení přístavú bylo asi tří hodinová bitva, při, které padlo mnoho lidí.

Tuto bitvu však také Nilfgard vyhrál. Poté již byly malé boje, které jsou nezajímavé.

Druhý den jsme všichni mysleli na postel, ale bojovali jsme statečně dál.

Po dalších bojích, které nejsou moc zajímavé, však následovala závěrečná bitva.

Při závěrečce se začínalo jako při řadovce, nicméně se povedlo hrstce Nilfgardsých proběhnout až k všem vlajkám a zabít jejich hlídače, čímž Nilfgard zvítězil.

Po cestě domů se ni moc (až na návrat Mišweho se zavázanou rukou z nemocnice) nedělo.

Bobr

Válka o Cintru : 23-25.9.2011

Jistě každý z nás když šel na náš sraz na Hlavním nádraží si musel všimnout podivných pohledů kolemjdoucích (ať už na ulici, nebo v dopravním prostředku). Co teprve, ty překvapené a podnapilé tváře vesničanů u vlakové stanice Světlá. Každopádně, když jsme se sešikovaly ve výše zmíněné vesnici, přijelo po chvíli nákladní auto pod názvem : ,,Cintra Car´´, které bylo tak laskavé, že nám vzalo naši bagáž až k místu konání. Jak už to ovšem při každé cestě na neznámé místo bývá, i my jsme se museli v páteční večer vracet, volat organizátorům a zjiěšťovat naši současnou polohu. Ve zkratce, ztratili jsme se. S bolavými nohami a mrtvolnými grimasami na obličeji jsme se konečně okolo 22,29h dostavili do tábora. Jen co jsme si našli naše batohy a mírně se občerstvili, začal hned Muff s příkazy. Úkol číslo 1) Postavit stany.

2) Správně vyplnit formulář k pravidlům (tento bod jsme poctivě cheatli).

3) Bobr musel sehnat Chálovi místo na spaní.

4) Nechat si zkontrolovat zbraně od organizátorů.

Hned po zadání 1. Příkazu, někteří z nás doslova vybuchli smíchy, když jsme se dozvěděli, že Chála zapomněl stan. Ale i navzdory krušné noci, při které jsme všichni měli omezený prostor, jsme se ráno probudili čerství (tedy kromě mě). Hned jsme se museli obléknout do našeho pitevního oděvu, a sešikovat se na place, kde byla krátká ukázka Cpček. Pak jsme museli rychle doběhnout na záchod s flaškami a naplnit je vodou. Po krátké procházce na mrchoviště (pro některé mrkvoviště), jsme se rozřadili do skupin (Venendal, Impera, Magna…) a začal malý trénink. Po chvilce oficiálně začala bitva o Cintru a všechny skupiny se rozprchly všemi směry, my pod vedením Muffa. A poté následovaly jen bezhlavé řežby, obkličování, sem tam nějaké to podlé kouzlo a hlasvně výkřiku typu: ,,HEJ!!! DEJ MI GLEJT!!!´´ atd.

V neděli jsme měli rychlou snídani a pokračovala asi 2hodinová bitva na stejném místě jako včera. Poté měl náš velectěny císař Řízek krátký proslov a vyzdvihnul pár vyvolených vojáků. Pak jsme si vzali naše věci, vrátili se do tábora a šli jsme na nedalekou louku na závěrečnou bitvu, kterou jsme s mírnou početní převahou vyhráli. Pak jsme si všichni vzájemně pogratulovali a šli jsme se sbalit a odejít z5 do našich domovů. Jinak cesta zpátky neproběhla s ničím významným, jen s tím, že se Mišwe projel nemocničním autem z důvodu úrazu na ruce.

Tošek